Novela mojí kamarádky Ingrid Tůmové Když se rozestoupí mraky je útlounká knížečka. Její decentní bílozlatá stylizace na mě od začátku působila až posvátným dojmem. A což teprve když se od té zlaté odrazí světlo, jako by se v nebesích na chvíli udělala díra.
Všechno a nic
Kde je slabé místo člověka? Tam, kde spočívá odvrácená strana jeho největší síly.
V novele je nic a taky úplně všechno. Lidská zkušenost vměstnaná do 150 stránek. Jak popsat něco, v čem si každý najde, co právě potřebuje? Jak předat informaci o něčem, co je spíš hluboce individuální prožitek, který je nepřenositelný a nepochopíte ho, pokud tam se mnou nejste?
Příběh byl pro autorku osobní záležitostí: „Myslím, že mě k němu dovedla má vnitřní bolest. A za ní se schovávala touha po smíření. Smíření paradoxů, v nichž se často ocitám a někdy nevím, jak s nimi naložit. Potřebovala jsem si urovnat vztah s Bohem.“
Poselství střípků
Chceš-li se posunout dál, musíš projít.
Dlouho jsem si lámala hlavu, jak vám zprostředkovat to úžasné a silné sdělení, které se v řádcích a hlavně mezi nimi skrývá. Jak vám říct že, si to máte sakra ihned přečíst, protože je to super, ale neprozradit příliš mnoho, aby pak čtení ještě mělo smysl. Rozhodla jsem se pro sbírání střípků. Kousků rozbitých drahokamů, co se blyští na slunci a jsou krásné zvlášť, i když tvoří jednotný kus. Vemte si z nich, co chcete.
Když se rozestoupí mraky jsou…
O cestách
Těch vnějších, kdy musíme opustit místa, co jsme bezpečně znali, a pustit se do neznáma. What’s west of Westeros? Když opustíme svůj bezpečný kruh a vydáme se na cestu, umožňujeme věcem, o kterých jsme doposud neměli potuchy, aby vystoupily na světlo a děly se. Otevíráme si možnosti, obzory.
Jsou pak ale i cesty jiné. Ne tak patrné. O to důležitější. Cesty vnitřní. Nakonec je jedno, zda procestujeme celý svět, nebo se nehneme z místa. Záleží hlavně na tom, zda jsme ochotní se posunout uvnitř.
O touze
Touze po poznání. Touze po celistvosti a jednotě. Touze po uzdravení. Touze po smyslu. Touze pochopit proč a proč já. Touha může být vnitřní motor, ale i nekonečné utrpení. Může povznášet, ale i svazovat a nevýslovně bolet.
O ztrátě i léčení
Bolesti, kterou prožíváme každý jinak, a přece všichni shodně. Zoufalství, kdy nám ze života odcházejí naši milovaní a s nimi i kusy nás samých. Je ale také o léčení a o světle. Ať už prožíváme cokoliv, všichni v sobě máme sílu si s tím poradit. Když nám srdce ztěžkne jako balvan a naše vidění se zúží jen na každodenní nikde nekončící trápení, často se chceme vzdát a zastavit se. Cesta ale vede skrz a světlo čeká na jejím konci.
Návrat domů
„Není to jen tvůj úkol, je náš. Nejsi v tom sám, příteli.“
Při čtení jsem měla pocit jakéhosi návratu. Tady jsem doma. Tohle jsem taky prožila. Cítila jsem obrovské propojení a sounáležitost s těmi, kteří tam byli, jsou a budou taky. Tohle jsme my. Everyday warriors bojující své individuální bitvy. Nikdy v tom nejsme sami. Když padne jeden, další mu pomohou vstát. Při čtení jsem byla…doma. Ať to pro kohokoliv znamená cokoliv.
Záleží na ději?
Není nakonec úlohou člověka se jen ztišit, pozorovat a všímat si?
Z příběhu vám toho mnoho neřeknu. Odehrává se ve Francii před osmi sty lety, před zničením templářského řádu. Stejně tak by se ale mohl odehrávat o sto let dřív nebo pět set let později. Spousta věcí mi dosedla na místo až ve světle poslední kapitoly či závěru. Asi vůbec poprvé jsem měla pocit, že na samotném ději zas až tak nezáleží. Sice spějeme odněkud někam, ale mnohem důležitější je, co u toho prožíváme.
„Sama kniha, ostatně sám hlavní hrdina mě časem učil, že není často důležité to, jaké jsou okolnosti, ale jak se k nim postavíme. Že náš vlastní prožitek je mnohdy to jediné, co je skutečné, co si sami můžeme ověřit. Ostatní jsou jen kulisy.“
Archetypy v rovnováze
Rána zasazená umělcem snad ani nebolí.
Její předchozí kniha Síla archetypů ženské duše byla o ženském nitru, Když se rozestoupí mraky je zase sondou do mužské duše. Ačkoliv v tom nebyl žádný záměr, jelikož knížky k Ingrid chodí samy, je v tom určitá rovnováha. Při psaní novely nad archetypy vůbec nepřemýšlela, přesto se v knize objevují.
„Pokud přepnu na analytický mozek, pro ženy může být zajímavé setkání v vnitřním mužem, Animem. Pro muže zase archetyp rytíře-válečníka, cestovatele a bojovníka za víru. Ale zejména postava muže jako takového, se svou božskostí i syrově lidskou podobou.“
Uzavřít staré příběhy
Paměť duše sahá hluboko jako kořeny staletého dubu. A tam, skryty pod povrchem, se odehrávají veliké věci.
Když se rozestoupí mraky vás podle Ingrid může proměnit. Jemně, nenásilně, ale podle reakcí řady čtenářů hluboce. „Může přinést odpovědi na nějaké otázky. A nebo naopak může konečně pomoci vyřknout otázky na to, na co je třeba se ptát. Léčí staré rány, uzavírá staré příběhy…A v neposlední řadě věřím, že navazuje kontakt s Pravdou každého z nás.“
Pořád nevím, jak poselství knížky předat, abych vám ukázala, jak je úžasné a důležité. Abych neřekla příliš. Co ale vím určitě, že si tam po přečtení najdete to své, že se to dotkne něčeho ve vás. Takže byste si to měli sakra ihned přečíst.
