Klokaní matka draků

Mysleli jsme si, že porod mrtvýho dítěte je nejtěžší věc v životě, kterou slíznem. Že už nemůže přijít nic horšího. Že už máme svoje odkrouceno. Předplaceno na dlouhou dobu dopředu. Nejlíp na furt. Taky že jo…ale! Mohlo nám dojít, že s životníma výzvama je to jako s Voldemortem. Udělaj jizvy, zmizej a za chvíli se vrátěj schovaný v turbanu druhořadýho kouzelníka.

Tak se předveďte!

Říká se, že chceš-li pobavit Boha, sděl mu svý plány. Pamatuju si jeden dokument o předčasně narozenejch dětech. Se Šimonem jsme na to koukali s vytřeštěnejma očima a říkali si, že je nakonec dobře, že to se Žofkou dopadlo takhle. Z těch miniaturních tvorečků osamoceně živořících v inkubátorech nám bylo ouzko. Tohle bychom určitě nedali! Osud poslouchal pečlivě. S hrníčkem nalepenym na naší zdi škodolibě dusil smích do dlaní. „Myslíte, že to nedáte, jo? Tak jdeme na to. Teďka to roztočíme!“

Serafína – dračí anděl

Další pomotek na sebe nenechal dlouho čekat. Neprozřetelně jsme mu dopředu říkali Serafína. Ohnivej anděl. Anděl pomsty. Už jste někdy viděli anděla s plamenometem, kterej by trpělivě čekal na svou reinkarnaci? Ne? Já taky ne.

Nicméně moje tělo má svý limity. I přes drobnou příměs vulkánský krve se scénář brzy opakoval. Opět jsem se s vysokym tlakem a malym vetřelcem v břiše ocitla v nemocnici. Kulisy byly pravda tentokrát o poznání růžovější. Dítě žilo. Ale o to rychlejc do řiti to šlo…

Tejden života navíc

V nemocnici jsem nakonec strávila tejden. Tejden bohatej na zážitky. Projížďka zámkem hrůzy. Neměli místo, tak si mě přehazovali jak odjištěnej granát. Putovala jsem mezi porodnim pokojem (neni nad to se zoufale snažit udržet v sobě mimino aspoň o den dýl a ležet u toho na porodnim lůžku ze všech stran obklopená rodícíma ženskejma) a oddělenim rizikovýho těhotenství.

Tam mě pro změnu šoupli rovnou na pětilůžák, takže jsem se pořádně nevyspala ani jednou. Když mě nebudily nekončící přípravný procedury na císařský řezy, tak to hravě zvládly sestřičky, který v noci pravidelně měřily teplotu a srdeční ozvy. Taky se mi neustále dostávalo patřičný podpory „Vaše dítě je na hranici životaschopnosti“, „Tohle je blbý. Fakt blbý.“ „Nejspíš porodíte už dneska.“ Vydržela jsem to tejden. Urvala jsem pro svý dítě tejden života navíc.

Rozřezat si břicho

Mý tělo se fakt snažilo. Ze všech sil. Dělalo, co mohlo. Pak už nešlo dělat nic. Šlo to z tlustejch do tenkejch. Porod musel bejt pro toho miniaturního pasažéra uvnitř co nejšetrnější. Jelikož pravá válka začne, až se vyhrabe do krutýho světa venku. Pak bude potřebovat veškerou svojí sílu. Hmm…takže císařskej řez. Někdo obětuje koně, aby zachránil khala Droga, někdo si holt rozřeže břicho, aby dal šanci dítěti…

Místnost plná inkubátorů. Podivná dračí líheň. Malý draky prej dostane z jejich skořápky až pořádnej žár. Miminka zocelený každodenní bitvou o svůj život. Blesková válka vedená na všech frontách. Klid neni ani na jedný z nich. Ne všechna dráčata maj to štěstí, že z nich vyroste Drogon, co jednou spálí Královo přístaviště na prach a roztaví Železnej trůn. Je to spíš sázka do loterie. Buď anebo.

Matka draků

Jako matka draků do tý výhně musíte vlízt s nima. Hrbit se u inkubátoru dlouhý hodiny a hodiny. Bejt tam co nejvíc to jde. Odstříkávat mlíko po třech hodinách. Ve dne, v noci. Časem po dvou, protože mlíko po několika měsících začne odcházet. Kvůli únavě (tý je čím dál víc), stresu (ten zajímavě kolísá na škále mezi „rozskočí se mi hlava“ a „zastřelte mě, prosim“) a tomu, že je dítě permanentně o několik desítek kilometrů dál než vy.

Lízt po čtyřech z postele a plazit se k odsávačce jak můra za světlem. Systematicky, odhodlaně. Dopejkat si svýho draka v klokaní kapse. A nenechat se zlomit. Pořád doufat, že z toho miniaturního modelu norskýho ostrohřbetýho něco vyroste.