Kojení. Záchranný lano předávaný po ženský linii už od počátku věků. Důmyslnej mechanismus zajišťující přežití, co na požádání vydá odpovídající množství potravy. Bez přípravy. Bez aditiv. Bez ztráty na životech.
Kojení – no. 1 ve vesmíru
Je nejsofistikovanější a nejdokonalejší ze všech systémů podpory života, co jich ve vesmíru je. Přesto je pořád pod palbou. Ačkoliv má doživotní záruku a nejnižší zmetkovitost na trhu, neustále se stává fackovacím panákem kritiky, posměchu a nemístnejch útoků.
Sesbírala jsem pár argumentů kydajících hnůj, se kterýma jsem se setkala, a řádně se jim podívala na špičáček.
Upozornění: následující text obsahuje větší než akurátní množství sarkasmu, ironie a nadsázky, jelikož s blbostí, ubožáctvím a k*kotstvím všeho druhu se jinak bojovat nedá.
„Je to nechutný!“
Za svůj život jsem viděla leccos. Ožralý chlapy válející se na ulici s koulema venku. Lidi, co vylezli z toitoiky na fesťáku ihned po tom, co jí několik „kamarádů“ povalilo na bok. Koneckonců výživnej byl i obsah toitoiek vytékající horem, protože poptávka několikanásobně převyšuje nabídku.
Nic z toho však nebylo tak nechutný jako pohled na ženu obklopenou třepotající se aureolou mateřství, která s láskou kojí svý dítě. To je fakt vrchol hnusu a zla. Bych blil. Dámy, zamyslete se nad sebou!
„Nechci se koukat na tvý vytahaný cecky!“
Většina z nás má po porodu postavičku jak ze žurnálu. Vypracovaný bříško se six packem, pevný prsa. Porodit je něco podobnýho jako vylízt z posilky. To je známá věc. Drtivá menšina, která to tak nemá, má smůlu. Na veřejnosti rozhodně kojit nemůže.
Prostě si ty vytahaný cecky schovejte. Nikdo na ně neni zvědavej. Když už ty prsa jednou ukazujeme, tak ať to má nějakou úroveň. Dítě, který díky tomu přijde o krmení na požádání, by s tim určitě souhlasilo a jednou vám za to poděkuje. Kojit zásadně jen s krásnejma sexy prsama!
„To ještě furt kojíš? Dyť na tobě bude viset navěky!“
V dnešní době, kdy chlapci vyrostlý na sunaru, zůstávají u svejch matek ještě ve třiceti a i dlouho potom si tam pořád jezdí vyprat nebo na knedlo zelo, je tohle opodstatněnej argument, kterýho je třeba se obávat.
Mohlo by se totiž stát, že ten chlapec po třicítce by kromě vyprání požadoval i prso. „Čau mami. Než se vypere pračka, tak bych si s dovolenim dal ještě mlíko. Dík!“ A to nechceme!
„Chcát chodíš taky na záchod!“
Skoro každej den vídám u silnice chlapíka, kterej to nemohl vydržet a močí si na pána pěkně do škarpy. Že to nevydrží dospělej mužskej pro to mám pochopení. Ale malý miminko? To je ostudný. To chce převychovat. Okamžitě.
Mý punkový mládí mě v tomto ohledu dost vyškolilo. Tenkrát se na záchodě zásadně nečůralo. Tam bylo totiž obvykle plno. Zvlášť v pokročilou noční hodinu nebylo kvůli souložícím párům kam šlápnout. Čůralo se teda zásadně do půllitru, nebo kamkoliv poblíž, aby nebyla přerušena kontinuita konzumace alkoholu.
Ale chápu, že s tim kojenim bychom se na hajzlíky schovat měly. Na to fakt neni nikdo zvědavej. Tak běžte. Šup! Zkuste zaklepat na jednu z těch dvojic, ať vás tam na chvilku pustěj.
„To tady snad vystrkuješ naschvál!“
No jistěže! Konečně si to pojďme říct narovinu. Dyť mi vůbec nekojíme kvůli těm dětem. My to děláme proto, že nás neskutečně baví vystavovat se na veřejnosti.
Prosim vás, pochopte už konečně, že kojení je o čirym exhibicionismu. To dítě saje jako o život jen z povinnosti, aby se matka mohla vystavovat. Osobně si bez toho, že bych v autobuse vytahovala minimálně jednu kozu, nedokážu představit den. Svět by ztratil lesk, život smysl. Nebyla bych to já.
Nesnesitelná debilita duševního blití
Pokud do všech výše zmíněnejch hlášek dosadíme to, o co tady opravdu jde, dojde nám do očí bijící debilita jejich sdělení.
„Krmíš svý dítě? To je fakt nechutný!“
„Je mi opravdu velmi nepříjemný, že zaháníš hlad svýho dítěte.“
„Jak se vůbec opovažuješ udržovat svý dítě naživu?“
Vraťme se zpátky k tomu, co je důležitý. Kojení je tu pro děti. Pro jejich prospěch a pohodu. Kdyby to příroda neměla takhle v plánu, udělá nám místo toho mléčnej vývod z boku. Jasný?
