Čest je víc než život. A díky ní můžete o život také velmi rychle přijít. Kosti pod mechem jsou výjimečná kniha. Naprosto vším. A kdo si ji nepřečte, toho necháme ležet, kde padne, a jeho kosti budou hnít… můžete třikrát hádat kde!
Zuzana dělá humbuk
…stála tam pod baldachýnem větví
v ruce čepel sekery zkrvavenou…
Mám kamarádku Zuzanu. Zuzana je strašně fajn člověk. Taky umí výborně psát. Má velký cit pro detail i timing. Vším tím humbukem kolem knižních boxů a dárečků v nich (mini knížku od Cins mám na čestným místě na stole a s láskou z ní pravidelně stírám prach) si pečlivě udržovala mou pozornost a nadšení.
Když uděláte humbuk a napínáte čtenářstvo k prasknutí, meč získání pozornosti má dvě ostří. Buď to bude průser (tak dlouho na to čekáme a kvůli čemu?!), nebo pochvala. Jak už jsem říkala, Zuzka má výhodu, že píše skvěle. Moje těšení bylo tedy završeno sladkou tečkou v podobě přečtení naprosto skvostné knihy.
Tak se konečně dočkali
„I kdyby tvé jméno neznělo přes celé Pláně, bude splývat každý den z mých rtů.“
Kosti pod mechem jsou výjimečné úplně vším. Už od pohledu nadchne černo-zlatá obálka, která se leskne, září a hází prasátka, i ilustrace od Veroniky Šiškové. Po otevření nás pak čekají osvěžující postavy, se kterými se jen tak někde nesetkáme. Nevím jak vy, ale moje zkušenost s minotaury začíná Théseem, pokračuje složením armády Bílé čarodějnice v Narnii a končí Ďurem Červenákem, kde poprvé nebyl minotaur zrůda a potvora. Než zjitíme, že to tak úplně minotaur nebyl.
V Kostech pod mechem jsou minotauři opravdoví klaďasové. Nikdy nelžou a vždycky dodrží své slovo. Čest je pro ně víc než život. Stejně tak tradice. Ty je ale občas potřeba trochu poupravit. Zvlášť, když se blíží velké změny.
Jsem tak trochu minotaur
„Budou tě podceňovat. Společně se postaráme o to, aby to byla poslední chyba, kterou ve svém životě udělají.“
Zuzka mě dojala už svým věnováním. Prý bych to mezi minotaury dotáhla daleko. Zamáčkla jsem slzu. Kláro, ty jsi tak trochu minotaur. To je super! Pak jsem knížku otevřela, začetla se a prožívala všechny ty příběhy na jejích stránkách. Kosti začínají trochu netradičně odzadu a postupně zpětně rozkrýváme vše, co k tomu nevynutelnému konci vedlo. Zjišťovala jsem, že být minotaur je někdy pěkný voser. A že s nimi mám skutečně společného víc, než bych chtěla.
Vždycky jsem jela na to, že se sliby dodržují. I kdybych se měla podělat, tak dostojím svým závazkům. Ona čest se pak stane skutečně důležitější než život. A jedete-li tak pořád, je to dost na chcípnutí. Obzvlášt, pokud tak jede ve vašem okolí málokdo. Jistě. Budou vás plácat po zádech a vyprávět o vás legendy, ale bude to stačit? Co říkáte?
Jsou jako my
„Nemůžeme lhát, ale to neznamená, že nejsme sobečtí, prospěchářští tvorové s občas až nemístnými ambicemi, kterým jsme ochotni obětovat mnohé.“
Nerghanův neustálý zápas mezi tím, co by udělat měl, aby se zachoval správně, a tím, co by si udělat přál z celého svého srdce, i když by tím přišel o čest i tvář, je mi velmi blízký. S odvěkým pnutím mezi ctí a „když nejde o život…“ se asi potýkáme všichni. Minotauři jsou tak v mnoha ohledech až nebývale lidský.
Kosti jsou syrové. Všechny vlastnosti minotaurů, od těch ctnostných až po ty temné, ukazují se vší parádou. Někdy jsem cítila zvláštní pocit hrdosti, někdy mi nepříjemně trnulo. V jedné scéně mi bylo až fyzicky špatně a jednomu týpkovi bych přála mnohem horší konec, než jakého se mu ve skutečnosti dostalo.
Sám proti své hlavě
Tak dál vyprávěj své příběhy, protože v nich jsme už dávno spolu.
Hrdinská fantasy v podání Zuzky dodává hrdinství trochu jiný rozměr. Hrdina je člověk (či minotaur), který bojuje především sám se sebou. A někdy možná i vyhrává. Čest a sláva hrdinům, zapomnění poraženým. Vzhledem k tomu, že ne všechny linky se dočkaly své tečky a některé běží dál, těším se na pokračování. Doufám, že přijde brzy.
Jak ohně jas, jenž nocí svítí v dál…