Krabička je nejgeniálnější knížka pro všechny bez ohledu na věk, gender či životní názor, která by vás letos rozhodně neměla minout. Budete-li se jí řídit, máte k dispozici velmi sofistikovaný návod na většinu společenských situací. Najdete ji v dětské sekci, ale zřejmě budete hltat každé slovo i obraz. Možná se u ní i dojmete. Jako já.
Host v krabičce, hůl do ruky?
„Já si myslím, že uvnitř někdo je…“
Známé prostředí lesa, jeho pravidelný řád a fungující systém jednoho dne naruší neznámá a prapodivná věc. Na mýtině se objeví krabička. Co to je? Proč to tu je? Někdo je uvnitř? Zmatená zvířátka se nového hosta snaží vylákat ven nejrůznějšími způsoby. Pak jim dojde, že když je někdo v krabičce, možná bude nejlepší ho tam nechat.
Potřebujeme obrázky
„Ahoj!“ zavolala zvířátka, aby to bylo slyšet i v krabičce. Ale krabička mlčela a nehýbala se.
Roztomilá knížka s celostránkovými ilustracemi mi měla sloužit především jako pomůcka při každodenních pokusech rozmluvit naši dceru. Čtení je totiž velký problém. Zvlášť čtení s porozuměním, kdy jen neopakujete jednotlivá písmenka a slabiky, ale skutečně víte, co děláte. Když tomu nerozumíte, logicky vás to nebaví a nechcete to dělat. Naše knížky tedy musí mít především velké množství obrázků. Jinak jsou nudný, nezábavný a k ničemu.
Krabičku jsem si přečetla nejdřív sama. Zabralo mi to asi pět minut. Někde v průběhu mi ukápla slza. Její poselství je mnohem víc než „jen“ společné čtení s dětmi. Může přinést řadu důležitých pointů. Kdo z nás nebyl někdy v krabičce? Komu z nás nepřišel svět kolem jako až moc děsivé místo a nepotřeboval si na chvíli někam zalézt a schovat se?
Když je někdo v krabičce
„Možná, že se mu tady venku přihodilo něco ošklivého, a teď má jenom strach,“ přemýšlela veverka.
Medvěd, sova, liška, zajíc i veverka se nejdřív snaží přijít na to, co neznámého tvora do krabičky dostalo. Má špatný den? Stydí se? Někdo mu něco provedl? Důvody jsou sice fajn a můžou přispět k nějaké reflexi a změně chování do budoucna, ale k současnému stavu v krabičce nejsou potřeba.
Máme tady někoho v krabičce. Rádi bychom, aby vylezl, mohli jsme ho vzít mezi sebe a hrát si všichni společně. Když je ale někdo v krabičce, nemůžeme ho násilím tahat ven. Je to trochu bezmoc. Pokud ale chceme být aspoň trochu nápomocní, můžeme jen nabízet možnosti, proč by ten, co je uvnitř, mohl chtít vylézt ven. Venku svítí slunce a podívej, upekli jsme ti dort!
Někdy ani to nemusí stačit někdy. Onen tvor v krabičce zkrátka potřebuje svůj čas a vyleze, až bude moci nebo chtít. Možná nikdy. Neuděláme s tím nic. Můžeme tam jen být, chránit krabičku před větrem a deštěm a občas do ní prostrčit pár oříšků, aby dotyčný neměl hlad.
Při čtení a simultánním znakování s těmi, pro které byla knížka původně určena, bylo nejkrásnější pozorovat, jak Barnabáška a Fínku nejvíc zajímalo, kdo v té krabičce nakonec bude. Jestli vůbec vyleze ven. Budu potvora a neprozradím vám to. Nechci vás připravit o katarzi, až na to budete přicházet sami.
Brečet u dětských knížek je fajn
Druhý den zakryly oblohu mraky. Jako první se ke krabičce přikradl medvěd a objal ji.
Moje schopnost dojímat se u knížek pro děti s postupujícím věkem roste. Člověk si může připadat jako idiot, ale je když se nad tím zamyslíme, je takových věcí, kvůli kterým bychom mohli a možná měli brečet, že pohádkový knížky jsou vlastně docela fajn.
Krabička a já
„Jsi v pořádku, kamaráde?“
Kdy jste naposledy byli v krabičce? Co vám pomohlo z ní zase vylézt? Jaký máte pocit, když se do krabičky uzavírají vaši blízcí, rodina a přátelé? Jak naložit s tím, že krabičky jsou a budou a že si tam občas potřebujeme zalézt všichni? Až vám bude nejhůř, vzpomeňte si na partu hic z lesa, která na podobné otázky hledala odpovědi před vámi. Mezi krátkými řádky a krásnými obrázky na ně vlastně i přišla. Když to zvládnul medvěd, sova, zajíc, veverka a liška, myslím, že to zvládneme taky.
