Informace je new black. Už odpradávna byla účinným platidlem nebo komoditou, která byla sama o sobě k nezaplacení. Moudrý horákyni se za dobrou radu platilo zlatem. Zatímco teď jedna válka probíhá celkem tradičníma metodama v terénu přímo na Ukrajině, další probíhá ve světě jedniček a nul. I ona však umí bejt stejně neúprosná.
Především dokáže svět perfektně rozdělit na My a Oni, zasít rozkol mezi lidi, oddělit je od sebe. Místo toho, abychom pak účinně pomáhali těm, co naši pomoc teď skutečně urgentně potřebují (nevinným dětem, jejich matkám a starým lidem), tak na sebe jen štěkáme. Už Mulder a Scullyová tvrdili, že pravda je tam někde venku. No a když chceš pravdu, musíš holt zvednout p*del.
Jako houby za války
Úplně mě zaráží, jaký množství pravdivých informací teď vyjíždí na povrch. Zaručeně pravdivých, samozřejmě. Inu, jako houby. A ty prý vždycky rostou nejvíc, když je válka. O zdroje jde pak vždycky až na prvním místě.
„Nevěřím veřejnoprávním médiím. Lhali nám už v době covidu. Chtěli nás jen všechny očipovat. Neříkali celou pravdu. Teď jim v televizi nevěřím ani předpověď počasí.“ To je fajn. Udržet si kritickej pohled a neskákat na všechno, co je mi předkládáno před čumák, je určitě potřeba. Přesdílet pak šmahem zprávu od Janička – obchůdek pro radost, která si myslí, že Ukrajina je v Jižní Americe, do toho kritickýho konceptu úplně nezapadá.
Za pravdu se riskuje…
Ony nedůvěryhodný veřejnoprávní média mají k dispozici poměrně slušnej kontrolní aparát, kterým musí každá zpráva projít. Krom toho mají i svý reportéry. Přímo na místě. Lidi, který s nápisem PRESS riskujou svý životy, aby nám ukázali, co se tam děje.
…fakes nestojí nic
Odsoudit jejich snahu jako nedůvěryhodnou a manipulativní odsud z bezpečí, kde si můžu kdykoliv udělat horký kakao a zapnout seriál, zatímco oni si nejspíš nedají ani sprchu, je strašně jednoduchý. Pokornýho a vznešenýho na tom není zhola nic. Zvlášť když vytvoření kdejakýho podvrhu dotyčnýho krom morálního kreditu nestojí nic. Neriskuje ani volnej čas (podle toho to taky vypadá), natož pak život.
Nemusí to být pravda…
Všimla jsem si jak málo stačí, aby byla informace považovaná za pravdivou. Ono totiž není podstatný, jestli daná informace pravdivá skutečně je, ale jestli jí uvěří dostatečný množství lidí. Většinou stačí kamkoliv do textu umístit sdělení „těm, co se nenechali zmást“, „těm, kterým ještě zůstal zdravý rozum“, či „těm, co nejsou ovce“ a hned je to o fous pravděpodobnější.
…abys uvěřil
Protože prostě chceme mít zdravej rozum, nechceme bejt ovce, nechceme se nechat zmást a uděláme pro to cokoliv. Bohužel. Přesdílení „faktů“ ušitých na koleni, s grafikou horší než výstup žáka ZŠ z první hodiny informatiky, je to nejmenší.
Preparovat jako zamlada
V překrucování jsme taky dost dobrý. Zde bych zmínila třeba video Český televize, který někdo vzal, rozstřihnul v půli, něco vypustil a hned to bylo úplně jiný sdělení. Pak se to pošle mezi lidi s komentářem, že je hustý, že něco takovýho na ČT vůbec prošlo. Pan reportér Rožánek je dost odvážnej, že tam v přímým přenosu obhajuje Putina. Sdílejte to, než to smažou.
To, že to vyšlo z jinýho zdroje než ČT a že z toho podstatný informace byly záměrně vypreparovaný, už nikoho nezajímá. Důležitý je, že už i na ČT tvrdí, že má Putin pravdu a že Ukrajinci jsou fašouni nejvyššího kalibru.
Berte to s rezervou
Ty zatracený veřejnoprávní média, který lžou kde můžou do svých sdělení často dávají poznámku typu „zprávu se nepodařilo ověřit“. Může to být pravda, ale berte to s rezervou. Fake news tohle nepřiznají nikdy. Tam je to celý pravda. Odsud až nahoru. Ačkoliv by se na tom nepodařilo ověřit snad ani autora. Neříkám, že vše na ČT 24, Českým rozhlase či Deníku N je pravda. Ale přesto bych jim věřila spíš než Marielle a jejím předpovědím na míru.
Mít čas na kočičky
Důvěryhodnost v našich očích roste s tím, když danej postík sdílí někdo známej. To, že si na svůj profil něco hodí můj kamarád ze základky, ale ještě neznamená, že je to čistá pravda. I když mu věřím, protože jsme spolu vyrůstali a chodili do hospody. Přestože na mě nikdy neprásknul žádnej z mejch mladickejch průserů.
I když pro mě konkrétně on znamená moc, to, co sdílí, nemusí znamenat vůbec nic. Ono na sítích si obecně málokdo dá tu práci s ověřováním pravdivosti. Bodejť by jo. Chcem se tam hlavně bavit, že jo. Takže je normální něco rychle přesdílet a dál neřešit, hlavně že zbyde čas na vtipný videa s kočičkama.
Není Svobodka jako Svobodka
Sdílet něco z webu, kterej je označen za dezinformační, může mít punc určitý anarchie. Jsem bojovník proti zavedeným pořádkům. Dělám zakázanou věc. Jsem rebel. Jdu proti proudu. Jenomže sdílení ruský propagandy je trochu něco jinýho než poslouchání Svobodky za komára.
Narozdíl od Nea, kterej musel k*rva zamakat, než se propracoval až k bílýmu králíkovi, (rozhodně ho to nestálo jen nacvakat Sputnik do vyhledáváče) je to spíš otvírání Pandořiny skříňky. Pamatujete, co z ní vylezlo? Moc pěkný to nebylo.
Můžete za naše blbý životy
Další skvělej argument posledních dní je, že by se stát měl postarat především o svý lidi. Minimálně ve svym okolí jsem zaregistrovala určitej obrat u osob, který něco v tomto duchu sdíleli. Do tý doby měli ukrajinskou vlaječku a nechápali, jak se něco tak strašnýho může vůbec dít. Pak úplně otočili a v podstatě začali Ukrajincům vyčítat, že se máme blbě právě kvůli nim.
Vykrejvat hluchý místa v míru…
Ano, stát by se měl postarat o svý lidi. Ať tomu věříte, nebo ne, ve většině případů tak činí. Nebo se o to minimálně snaží. Je pravda, že je řada věcí, který sám vykompenzovat nezvládne, proto existují neziskový organizace. To je jejich smysl. Vykrejvat hluchý místa v systému. Iniciativa občanů k občanům. Proto jsou účelově zaměřený na oblasti, kterým dobře rozumějí. Často je zakládají lidi, co s tím mají osobní zkušenost.
…i za války
Nevím jak vy, ale já celoročně na tyhle aktivity přispívám. Stačí se mrknout na činnost podobnejch sdružení a zjistíte, jak mají veřejný sbírky poměrně vysokou úspěšnost. Často se vybere i víc, než byl původní záměr. Vy, co si stěžujete, že zatímco se houfně posílají peníze na Ukrajinu, tak upravený auta pro děti se speciálními potřebami hnijou v garáži, vězte, že se na český záležitosti přispívá stále. Možná ne tak vehementně jako v dobách míru. Ale stále. To, že vám to tak nepřijde, je možná tím, že jste sami zatím na podobný akce nepustili ani chlup?
Vynikající vizitka
Pod příspěvkem sbírky na Ukrajinu jedna ukrajinská paní děkovala, že pomáháme její zemi, že si toho moc váží. Komentáře? Na zblití. Nejvíc nám poděkujete, když se vrátíte zpátky. Jo, táhněte domů. Domů? To je kam, ty Jardo? Do města, který v podstatě přestalo existovat?
Jsem ráda, že na hraničních přechodech a v krajských centech pomoci uprchlíkům fungují buď vojáci, policisti, nebo dobrovolníci a ne tyhle případi. To by pro náš národ byla skutečně vynikající vizitka.
„To jsem udělal z hecu“
Co mě pak dodělalo úplně, byla vybombardovaná porodnice v Mariupolu. Máte důkaz, že to skutečně udělali Rusové? Že to nenastražili sami Ukrajinci? Napadá mě scéna z Pár pařmenů, kdy Bobromil prošpikovanej skrečími šípy tvrdí: „To jsem si tam napíchal sám. Z hecu. A to není krev, kámo, to je kečup!“
Zodpovědnost projevu
„Nejtemnější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kteří zachovávají nestrannost v časech morální krize.“
Věřte si, čemu chcete. Skutečně. Sdílejte si, co chcete. Jen myslete na to, že svoboda projevu s sebou nese i zodpovědnost. A v momentě, kdy přistoupíme na hru, že si za to Ukrajinci můžou sami, protože si chtěli demokraticky rozhodovat o svým osudu, tak ať se teď nedivěj, ztráty na našem lidství budou větší než na ukrajinských civilistech. A to je co říct.
P.S. Ještě k tý denacifikaci. Myslím, že na našem území se nachází podstatně víc ultrapravičáků než na celý Ukrajině. Skoro každej větší fotbalovej klub má svý ultras. Člověče, aby ten Putin nevyrazil brzo i na nás…až vyřídí Žida Zelenskýho…
