Krásky a vetřelci. To je taková chutná bomboška v luxusním balení. Když teda počítáte s tim, že narazit tam můžete prakticky na cokoliv. Nejen sladkostmi živ je člověk (ostatně ani emzák, předsudky stranou). S růžovejma bonbónkama vesele koexistujou i jednohubky s příchutí lidskýho raw masa, pár psychoaktivních žužu berušek a pendreky s odkapávajícím ultrafialovým slizem. Plodně strávenej čas zaručen.
Sin City na konci vesmíru
Knížka je lákavá už od pohledu. Kdo vybírá bonboniéry zásadně povrchně podle balení, tak má zde nespornou výhodu. Přebal atmoškou připomíná Sin city. S hezčíma holkama a zelenějšíma a mnohem vícerukejma klukama. Jinak je to podobný.
Shody najdeme i uvnitř. Občas slušná temnotka, sem tam se mihne nějaká ta romanťárna, aby se neřeklo. Někdy se to tam pěkně rube a téměř furt se tam souloží. Koncentrace vzletnejch hlášek je tradičně hodně vysoká. Trumfuje jí jen koncentrace sprostejch slov.
Krásky a vetřelci – historky z mnohasvětí
Krásky a vetřelci jsou spíchlý z osmnácti povídek od více či méně známejch person český sekce žánru. Lukačovičová, Kotleta, Merglová, Kotouč, Paytok, Sněgoňová…Hm, zřejmě slušnej oddíl. Merglová s Kotletou to maj navíc i celý na svědomí, takže všechny reklamace, na který beztak nebude brán zřetel, směřovat tam.
K tomu jedno Fajkusovo varování na úvod a pěkná tečka na závěr od Iva Železnýho, která mě rozesmála i rozplakala zároveň. Asi stárnu, nebo co. Se svojí tloušťkou lehce pod šest stovek stran je to přesto svižný čtivo. Nemáš-li pokročilou dyslexii, pár zimních večerů by ti s klidem mělo stačit.
Co mě rozsekalo
Podle posledních studií vesmír neni plochej, ale křivej jak pirátská šavle. Takže i v tomhle zábavnym podniku mám svý, čistě subjektivně zvolený, vrcholný kousky:
Nemůže pršet věčně od Lucie Lukačovičové nám na příkladu několika vybranejch vzorků ukazuje, kam až to můžem dopracovat v našich osobních stereotypech. Když se do toho nakonec přimotá nějaká ta kultovní véháeska, je parádní příběh na světě. Při čtení mě několikrát napadlo, kam bych to dotáhla já se svojí oblíbenou kazetou Trable prcka Binka. Stay safe, watch DVD.
Slizka od Míši Merglový mě vymíchala pěkně. Nejdřív jsem trochu ohrnovala nos. Romantiku jo, ale vocaď pocaď. Sem už, prosim, ne. Jsem starej cynik. Mám jasno. Pravou lásku ale poznam, když ji vidim. A odsoudit Slizku jen proto, že na první pohled vypadá jak komedie z americký vesmírný střední, by bylo snadný, ale taky velká škoda. Každá (i každej) si totiž zaslouží svýho Coreyho.
Dostihy a sázky od Sáry Vůchový byly teda pěkný překvápko. Pravda. Nejdřív mě trochu vytočilo, že slečna skoro o deset mladší než já, si takhle úspěšně publikuje. Jen tak. Pohoda jazz. Po přečtení je mi ale všechno jasný. Zůstala jsem se srolovanou čelistí zírat, jak dobrý to je. Doufám, že se Vážka vrátí. Je to sice starej prasák, ale nějak mi přirostl k srdci, kluk jeden závodnická.
Je libo kotleťárnu?
Klasický kotleťárny typu: Na oslavu jsem si zapálil mexickou cigaretu Faros. Chutnala jako by ji ubalili z instagramových postů Aleny Schillerové.
„Jak to hovno můžete kouřit?“
„Jsem Čech. My dbáme na cenu, kvalitu necháváme Němcům…“ skoro ani nezmiňuju. To by se jeden furt opakoval.
Ztratit radši věneček
Zkrátka a dobře. Žádná povídka nebyla ztráta času. Jsem matka, osobní volno mám vždy, když opadá listí z dubu. Takže vim, o čem mluvim. V každym zákusku byl minimálně jeden motiv, něco, co drželo mojí pozornost a protáhlo mě to ďáblovou řití až ke zdárnýmu konci.
Vysoká literatura plná filozofickejch disputací to teda neni. Ale to jste asi ani nečekali, nebo? Ona by to totiž nebyla taková bžunda. Fantasy a sci-fi je prostě láska. A slovy klasika „chcaní bez prdu…“ no a dál už víte!
