Krev, monstra a cukroví. Jaký si Vánoce uděláš, takový je máš

Krev, monstra a cukroví

Obvykle se o Vánocích čte Vánoční koleda. Možná bychom to mohli změnit a začít každoročně číst jinou knihu. Krev, monstra a cukroví. Vlk se nažere, z kozy toho moc nezbyde a všichni budeme spokojení. Navíc je tam všechno, co dělá Vánoce Vánocemi, tudíž Dickens by nám to určitě odpustil.

Milované i nenáviděné

Vánoční čas má již tradičně své oddané fanoušky i zapřísáhlé odpůrce. Někomu se chce zvracet už v říjnu, kdy je většina listí ještě na stromech a v nákupácích začíná nekonečná stopa All I Want For Christmas Is U (bohužel ve verzi od Mariah Carey a ne Marie Curie-Skłodowské s uranem). Někdo se pak těší na volno, dárky, cukroví a světýlka (tady! tady!) a kvůli tomu přetrpí i Michaela Bublého (vzhledem k tomu, že se jeho jméno šeptá s posvátnou hrůzou, bude mít s vánoční bublaninou tety Květy společného pramálo).

Vánoce v sobě mají NĚCO

Kdo nosí dárky? Tři, dva, jedna, TEĎ!
Míša: „Ježíšek!“
Petr: „Otec prasátek!“ 
Míša: „Oukej, Petr vyhrál.“

Jsem vánoční člověk. Světýlka a pohádky jsou moje. Myslím, že nikdy v roce se tak pregnantně neukazuje, že i uprostřed toho největšího hellu vždy vytryskne aspoň drobná jiskřička. Svátky jsou pro mě časem, kdy se můžu beztrestně odpojit a zachumelit a všechny úkoly odsunout na jindy. Do nového roku a ještě dál.

Vánoce v sobě prostě mají NĚCO. Něco zvláštního. I když nesněží a my si můžeme patlat sněhuláka jen z bláta a sídlištního šlemu, svátky mají krísma jako desátník Karotka, které nutí lézt vojáky ze zákopů, podávat si ruce, přát si „Veselé Vánoce“ v nejrůznějších jazycích a nastolit aspoň na pár dní určitý příměří.

Raději knihu

V minulosti byla slušnost se aspoň na Vánoce přestat chovat jako hovado.
(Filip Koryta – Veselé vánoční hody)

Zkuste letos zapomenout na nářky ohledně koled a ozdob v obchoďácích. Beztak jsou neopodstatněné. Nákupní centra jsou příšerným místem celoročně. Pokud se tam na pár měsíců nahradí Pokerface Lady Gaga Bílými Vánocemi Karla Gotta, nejspíš ani nepoznáte rozdíl. V adventní době je zde navíc nepatrná možnost koupit si Rafaelo v akci. Když ho nebudou mít, lze s jistotou zakoupit adventní kalendář, beztrestně se na posezení nafutrovat drobnýma čokoládkama a zbytek času využít nějak efektivněji. Třeba četbou. 

Pokud se na vánoční atmosféru chcete víc naladit a Rolničky, kam jen se podíváš vám nestačí (obávám se, že v tom případě už jste ztracení, je mi líto), mám pro vás bezva tip. Koštněte Krev, monstra a cukroví. Ta knížka je vánoční v tom nejlepším slova smyslu. Antologie povídek českých sci-fi a fantasy autorů, jež spojuje právě to jedno slovo – Vánoce.

Krev, monstra a cukroví

Proč Krev, monstra a cukroví?

Jak bylo Zvonkovým zvykem, mířili úplně jinam než všichni ostatní.
(Vilma Kadlečková – Jednou se to stane)

Jak k tomu editor přijde, že ho napadne vytvořit vánoční bichli zrovna s fantasy a sci-fi tématikou? Míša Merglová, editorka sborníku, si myje ruce od Piškota von Bafomet a ukazuje na svého kolegu Petra Brožovského: „Má sice historku o tom, jak ho to napadlo díky speciálům Doktora Who, ale vzhledem k tomu, že mě zviklal na věnování pro naše partnery, čuju čuju zradu…“

Abychom mu úplně nekřivdili, Petrův motiv nebyl vůbec sobecký. Myslel na nás na všechny: „Ale já fakt nelžu! Logicky: Doctor Who – skvělej. Vánoční speciál Doctora Who – ještě lepší, zábavnější a mám z něj chuť na cukroví! Takže povídky – skvělý. Speciální vánoční povídky – asi víte, kam tím mířím!“

Jaký si je uděláš

Slivovice byla vždy mnohem lepší způsob, jak naložit se švestkami.
(Dalibor Vácha – Vánoce v srpnu)

Krev, monstra a cukroví jsou ztělesněním faktu, že Vánoce jsou takový, jaký si je uděláme. Je jedno, jestli se nacházíme na ostrově Švédsko po Velké bouři (Jan Kotouč), na lunárním habitatu (Ondřej Neff), nebo na ubytovně Azylu v proklatém Irsku (Lucie Lukačovičová), jestli v nás Vánoce posilují to nejlepší (Zuzana Hartmanová), nebo nejhorší (Marie Domská), jestli nám přinášejí mír (Petr Brožovský) nebo v nás vzbuzují hrůzu a děs (Vilma Kadlečková).

Jestli jsou v duchu křesťanství (Pavel Fritz), prastarých krvelačných tradic (Martin Paytok) nebo na správné straně východního bloku (Filip Koryta). Zda je trávíme v kruhu rodinném (Patrik Banga), tak trochu bez sebe (Vilém Koubek), nebo snad v srpnu (Dalibor Vácha)a mohla bych pokračovat. Myslím, že si rozumíme.

Na vlastní vyčiněnou kůži

Jistě, bez kůže se těžko odhadují emoce na tváři. Nemluvě o tom, že absence pokožky na dlaních komplikuje uchopování prakticky všeho.
(Vilém Koubek – Ozdoby)

Příběhů je v knize celkem 19. Některé bychom rádi zažili na vlastní kůži. Některé vůbec, protože by ta kůže pak mohla vypadat všelijak. Míša si myslí, že by hodně záleželo na tom, jakou roli by v povídce měla: „Ocitnout se v Irsku Lucky Lukačovičové by mi asi nevadilo.“ Petr si kvůli mému dotazu poctivě prošel znovu celý sborník a sám sebe překvapil tím, jak moc věcí by zažít nechtěl. „Nejdřív mě napadl Štěpán Kopřiva, ale nechci mít parohy. A na integritě mé kůže (i mých bližních) mi příliš záleží, takže zbývá Zuzana Hartmanová. Ačkoliv nejraději bych se podíval asi k sobě, abych dostal boost čiré naděje.“

Nesu, nesu koledu, zírej, co s ní provedu!

Brala si jména těch, kdo jí je dobrovolně dali.
(Zuzana Hartmanová – Krámek snů a nočních můr)

Jak už v antologiích bývá zvykem a nutností, dojde i na představení autorů. Zde však probíhá trochu netradičně. Jednak se dozvíte, jaký vztah k Vánocům mají. Kdo peče perníčky s chapadly? Kdo si pouští Posledního skauta nebo Smrtonosnou past? Ke každé povídce jsou pak speciálně na míru upravené koledy. Odpovědnost za tento počin padá na hlavu Míšy, ale s Petrem se na nich vyřádili oba. „Ke konci nám už začaly docházet koledy, protože devatenáct autorů je přece jenom hodně, ale nakonec jsme to dali a dokonce jsme si tři z nich zhudebnili – leč o kvalitě našich výkonů bych raději pomlčela.“

Koledy pak měly kromě plánovaného marketingového (všechna videa najdete na sítích Epochy) i zcela jiný efekt. „Chtěli jsme lépe prodat sborník a lidi se místo toho dožadují cédéčka. Vánoce jsou divný období,“ nestačí se divit Petr.

Krev, monstra a cukroví

Střelit Goťáka

Stačilo se jí podívat do modrých očí s proměnlivou hodnotou tvrdosti od hedvábného šátku po damascénskou ocel a věděli jste, že si nenechá foukat do polévky.
(Ondřej Neff – Dopis Ježíškovi)

Zadání pro povídky do vánoční antologie je za uši bijící. Nemusíte být zrovna mudrc, abyste na něj kápli. Zajímalo mě, zda autoři k „dělejte si s Vánocemi, co chcete, a jsme moc zvědaví, co z vás vypadne“ dostali ještě další pokyny. Nějaký háček, omezení. Např. „Jestli se tam objeví ‘kdepak ty ptáčku hnízdo máš’, končíš!“

Míša přiznává, že Vánoce ideálně s fantastickými prvky byl skutečně jediný požadavek: „Trochu se bojím, že kdybychom to ještě omezovali, autoři by nás poslali severní pól, protože už takhle nebylo nadšení veliké. Ale první kdo by tam střelil Goťáka by šel, to je samozřejmost…“

„Ačkoliv není střelit tam Goťáka jako střelit Goťáka. Přece jen některá esa akční fantastiky by z toho dokázali vytřískat maximum,“ dodává Petr. Nevylučuji možnost, že po dalších a dalších Vánocích ve zlaté Praze, míra trpělivosti přeteče a tato povídka skutečně vznikne.

Podivné starozvyky

Každá normální ženská má robota, jen ona musí patřit mezi ty tradiční nány, co pečou ručně.
(Marie Domská – Náhradník)

S Vánocemi jsou spjaté nejrůznější podivnosti. Mrtvé ryby, přemíra pečených sladkostí, honba za zlatým vepřem, olovo volovo, bohapusté plýtvaní elektřinou, házení gládama, jestli se vdáme nebo ne a další. Když už si na sebe oba editoři upletli z bič s vánoční antologií, nemohla jsem se nezeptat, kterou parádu mají nejradši oni. Míša má jasno: „Myslím, že zfetovat se cukrem a odpadnout na gauči u dvouhodinové lekce na téma ‚Češi už neumějí točit pohádky‘ není úplně marná tradice…“

Petr se pak svým výčtem definitivně odkopal. Opravdu to s námi myslel dobře, ale počin Krev, monstra a cukroví byl nakonec přeci jen akt čistého sobectví: „Deka, světýlka, čerstvě rozbalená nová kniha z žánru fantastiky a koledy. Jeden by skoro mohl říct, že jsem se do toho editorování pustil jen proto, abych mohl dodržovat vánoční zvyky.“ 

Nezvyklé novozvyky

Je lepší, když k vám přijde podezřelý člověk s vodkou než jenom podezřelý člověk.
(Jan Kotouč – Porcování medvěda)

Ne všechny tradice je třeba otrocky ctít a dodržovat. Někdy dokonce vzniká pnutí založit nové. Míša by třeba zavedla vánoční návštěvy přes Zoom. „Ne, že bych příbuzenstvo viděla vysloveně nerada, ale objíždění všech tetiček je náročné i v časech, kdy České dráhy nemají šestihodinová zpoždění kvůli sněhu a neteče vám voda ze zubů z toho, že jsou všude davy. Když jste introvert v Praze, netoužíte o Vánocích po ničem jiném, než se zavřít v bytě a předstírat, že žijete na samotě.“

Petrovi nechybí nic, ale jedno skromné přání přeci jen má. Zavedl by, aby se přes Vánoce netloustlo.

Když nám to udělá radost

„Co jsem podle tebe měla dělat? Nestřelit ho do hlavy?“
(Martin Paytok – Pranostiky)

Vánoce jsou zkrátka takové, jaké si je uděláme. Čas, se kterým můžeme naložit podle libosti. Pokud v Dětské obrázkové Bibli přimalujeme všem Ježíšům francouzské knírky a udělá nám to radost, proč ne. Pokud se sejdeme s rodinnými příslušníky a vyměníme si nejnovější recepty a vlastnoručně upletené ponožky a dečky a udělá nám to radost, proč ne. Jestli zboucháme syrový těsto na perníčky, protože nám tak chutná víc, na Vánoce nic nezbyde a ještě přijde Klempera, když nám to udělá radost, proč ne.

Já osobně bych se držela hlavně těch vojáků v zákopu a prostě svátky brala jako příměří. Možnost smířit se se sebou i se světem než to od ledna začne zase nanovo. Ab ovo. Vánoce jsou svátky míru, i když se k němu občas musíte prostřílet. Vždycky jde ale nakonec o mír, který máme v sobě. Takovou tu ultimátní linku spokojenosti, i když jsou řízky jen v monoobale, na dárky je skoupo a sníh je víc žlutej, nebo není vůbec. 

Krev, monstra a cukroví
Autogramiáda sborníku Krev, monstra a cukroví v Knihy Dobrovský

Kdo se přidá?

Proč by si lidi měli přečíst Krev, monstra a cukroví? Máte na to deset slov!
Míša: „Protože jsou nejlepší! Petře, můžeš pokračovat, I rest my case.“
Petr: „Protože jinak přijdou Auditoři a nevyjde Slunce. Máme deset zussamen!“

Takže přátelé, zakládám novou vánoční tradici. Otevřte si láhev vaječňáku z vajec bazilišků, sežerte kilo vanilkových skřítčích prstíků a čtěte Krev, monstra a cukroví. Ten klid pak přijde, i když nemáte naklizeno a napečeno. Kdo je se mnou? Pšššt? Co to? Někdo po nás střílí? Jede sem kamion s Coca-Colou? Ne, vole. Přicházejí Vánoce!

Napsat komentář