Kritika a hejty aneb růst jako strom a kašlat na komáry

spocklidem kritika

Kritika (zvlášť ta nepodnětná, nevyžádaná, ta, co chce jen kydat hnůj a plivat na boty) umí bejt pěkná osina v p*deli.
Nicméně chceme-li cokoliv vytvářet, nejspíš se jí nevyhneme. S kreativitou jde ruku v ruce. Jako její temná stránka. A kreativita je taky jediná cesta, jak se s kritikou vypořádat.

Bránit semínko zuby nehty

Tvoříme-li (a rozhodně nemám na mysli jen nějaký vysoký umění, akvarel má pro mě stejnou hodnotu jako ocelovej nosník), je to jako když roste strom. Nejdřív je to malinký semínko. Potenciál, kterej může buď uschnout, shnít, bejt sežrán, nebo vyrůst. Výsledek je jenom na nás.

Ve třetí třídě jsem ve výtvarce ukázala pani učitelce výsledek mý hodinový práce. Obrázek namalovanej křídou. Byla jsem tak pyšná na ty dětský postavičky, který fakt vypadaly, že sáňkujou. Paní učitelka to smetla ze stolu s tim, že „ta obloha je jak z Marsu.“

Ronit krvavý slzy

Auu. To bolelo. Chtělo se mi ronit krvavý slzy jako čarostrom. Nadšení z dobře odvedený práce zmizelo jak dveře ke komnatě nejvyšší potřeby. Bylo by snadný dovolit škůdcům, ať ten chabej stoneček sežerou, než z něj vyroste první lístek.

Ale ten stromeček na mě vesele a nevinně koukal a říkal: „Já jsem Groot.“ Už kvůli němu jsem to nemohla vzdát. Doma jsem zasedla k papíru a řekla jsem si, že paní učitelce doplnim díry ve vzdělání. Marsovský nebe je totiž naoranžovělý, žeano.

Mrkej dovnitř

Dobře odvedené práci se nic nevyrovná, jedině snad posezení u hřejivého ohně s plným žaludkem a měšcem plným zlata, nebo třídenní pobyt ve vušstské zahradě rozkoší.“
Učení Ebenezumovo, sv. 23

Neni nad to překonat vnitřní odpor, či dokonce kurevskej odpor k práci, něco vytvořit a pak jen sledovat, jak někdo přijde a s velkou pompou to roztrhá na kusy. První myšlenka, co se v takový chvíli objeví v hlavě, je, že dávat ven cokoliv ze sebe je nebezpečný. Tvořit je špatný, nikam to nevede.

Každej je rád, když ho ostatní poplácaj po zádech. Každej si to zaslouží. Když se ale zaměřuju na chválu (nebo kritiku), koukám ven. Namísto procesu řešim výsledek. Co na to kdo řekne. Radost z tvoření, to, že prostě musim tvořit, protože nemůžu jinak, se vytrácí.

Skutečná síla je zaměřit se na to, co je vevnitř. Schválně. Mrkni tam. Co tam je? Je tam ten malej radostnej pidižvík, co se tetelí blahem, když máchneš štětcem, vezmeš do ruky foťák nebo vyřešíš rovnici? A je důležitější pidižvík, nebo medaile?

Kritika a kritika

Ne každá kritika je úplně k ničemu. Existuje i dobrá kritika. Ta která přináší vhledy, pohled z jiný strany, pochopení. Ukazuje cestu. Tuhle kritiku cenim a platim zlatem (teda většinou pivem a knihama, ale rozumíme si).

Na kritiku, co nemá hlavu ani patu, neni podložená žádnym důkazem a má za cíl jen ublížit, si ale musíme dávat setsakra velkej pozor. Kritika, co seká hlavy dřív, než se nad tim ony hlavy zvládnou zamyslet, je parazit. Ubírá nám životní sílu.

Jít na jedno

Učim se utěšovat svýho vnitřního umělce natolik, abych nesedla na hejt lep. Někdy je fakt těžký všem těm „ryzim“ pravdám neuvěřit. V tomhle je mi skvělou inspirací vrba mlátivá. Je vznosná a ušlechtilá, ale v případě potřeby dokáže úspornejma ninja sekama odehnat každej kentus.

Tady je důležitý bejt fakt nekompromisní. Nedovolit byť jediný myšlence „opravdu jsem umělec na h*vno?“, „jsem tak špatnej člověk?“ usadit se a zakořenit. Je to stejný jako jít na jedno. Kolikrát se vám podařilo dát si fakt jen jedno pivo a vrátit se ještě za světla? Se zhoubnejma myšlenkama je to stejný.

Hejty jsou obtížnej hmyz

Všemožný hejtíky, špatný recenze a pískání na koncertech jsou otravnou částí tvůrčího procesu. Stejně jako komáři v létě a žlutej sníh v zimě. Jo, komáří píchnutí je nepříjemný a co teprv takový hovado? Štípanec pekelně svědí ještě tejden po tom.

Řešení by bylo zůstat sedět doma na zadku a nedělat nic. O co všechno, ale přijdeme?
Vzdáme se božskýho výletu do Skotska jen kvůli midges? Ne. Prostě si koupíme ultra repelent „pakomáří zhouba“ a spešl midges čapku a při každym štípnutí se budeme hlasitě smát: „To je všechno, co umíš?“

Řekni mi, co kritizuješ, a já ti řeknu, kdo jsi

Kritika se kromě kritizovanýho vztahuje i ke kritikovi. Je fajn si uvědomit, že ačkoliv jsou všechny ty blitky adresovaný nám, kolikrát o nás vypovídaj jen hodně málo.

Často je to jen řev raněnýho zvířete, který nám sype do ran všechny argumenty, proč by se samo mělo jít léčit. Čim větší rána, tim větší sněť a tim větší agrese. Hlavně aby si nikdo nevšiml, jak moc velká nula si připadam.

Bejt v aréně

Kredity jdou nakonec každýmu, kdo je v aréně. Tomu, kdo vleze do jámy lvový a pustí se do svý věci, ať už je to cokoliv. Ti, co seděj na tribunách, můžou vypadat vznešeně sebevíc. Pořád jsou to jen diváci. Kdo vleze do arény, je vítěz. Všechny kredity jdou jemu. Ať boj dopadne jakkoliv.

Je lepší napsat dvacet „mizernejch“ knih, než čekat na tu jedinou správnou chvíli. Takže tvořit, tvořit, tvořit. Bejt jako borovice. Růst a nevzdat se. Hrát s tim, co mám, a nedělat si hlavu s nepříznivym větrem.

Kritiko a hejty, polibte si kejty

Kritika je vedlejší produkt kreativity. Může se dostavit jen po odvedený práci. Když nás nikdo nekritizuje, nejspíš nic neděláme, stagnujeme. Hejty jsou prostě další z bariér na cestě, která se musí překonat, prorazit. Nejlépe hlavou. Líp schytat pár plivanců (ostatně je to taky voda), než uschnout zevnitř.

Je v pořádku kurvovat na celý kolo, když je těch komárů příliš. Je normální uronit pár krvavejch slz, když někdo hitne fakt tvrdě. Pak se ale zase vždycky vrátit ke svý věci a pečovat o svýho Groota. Začít znova a nevzdat se.

Napsat komentář