Trilogii Krysy Apokalypsy mám podepsanou (a orazítkovanou) v knihovně už od minulého Comic conu. Mám s ní trochu komplikovaný vztah. Ačkoliv to nebyla láska na první pohled a pustila jsem se do čtení z čisté vypočítavosti, po přečtení nějak nevím, co se životem. Přečíst znovu? A pak ještě jednou?
Nutnost vytěžit čtecí okno
Zadoufal, že by se někde v tom širém oceánu nových příležitostí mohlo najít i místo pro někoho, jako byl on.
Přiznám se bez mučení, do Krys se mi nechtělo. Kdybych dala na své pocity, zůstaly by ležet ladem v poličce dál. Já na své pocity ale nedala. Udělalo se mi totiž náhodou čtecí okno, do kterého by se mohly vejít hned tři knížky za sebou. Událost, která se stává jednou, maximálně dvakrát za deset let. Ať chceš, nebo nechceš, Kláro, koukej si to přečíst! Takovou příležitost už mít nebudeš!
Nebyla to láska na první pohled. Spíš sňatek z rozumu. Začala jsem číst z chladné vypočítavosti. Teď už ale s klidem můžu říct, že to bude láska na celý život. Dávat na představy, kterých si o druhých v hlavě nosíme (i když jsou to třeba „jen“ knihy), je hovadina. Ať žije vypočítavost!
Bibbidi, Bobbidi…a svět je v pdachu!
Kdyby tušil, jak je umírání duševně náročný a bolestivý proces, vykašlal by se na to.
Krysy servírují velmi přitažlivý svět. Takový, ve kterém by nikdo z nás žít nechtěl (já teda rozhodně ne!), ale přečíst si o něm doma za pecí s trochou vrozené škodolibosti („Jen si to užijte, hajzlové. My máme klima krizi na krku, vy si dejte magickou bouři.“) se to dá zvládnout. Většina apokalyps, o nichž jsem četla, se odehrává v prostředí, kde se lidská lačnost utrhla z řetězu a znalosti, dovednosti a z nich plynoucí technologie se začaly využívat úplně blbým způsobem, až svět prostě vybuchl.
V Krysách apokalypsy se ukazuje svět, kdy apokalypsa přišla mnohem dřív. Než přišel konec, lidstvo ještě nedospělo ani k mobilům (chytrým ani těm úplně blbým s anténou až pánu bohu do oken). Apokalypsu zde nezpůsobila přebujelá technologie, ale prachsprostá magie. No a lačnost? Ta funguje vždy a všude úplně stejně.
Otčenáš, bejby, odříkej až v hrobě
Co s člověkem udělá, když ho prokleje sám život?
Apokalyptický Ler je vedle všech těch Cest, Šílených Maxů a dalších výtržníků osvěžující jak po ránu mokrej hadr na hlavu. Zdevastovaná krajina, cyklicky se opakující magické bouře, které kohokoliv bez démonských genů či patřičné výbavy zabíjí nebo zmutují až na kost.
Nad tím vším sedí muž, jenž se svými bělostnými křídly sice vypadá jako anděl, ale je to liška podšitá. Arumiel je bůh lží, co na lžích postavil i celou svou vládu. A ono je to ve výsledku jedno, protože z každé lži se nakonec může stát pravda, pokud jí uvěří dostatečné množství lidí. A když vám někdo naslibuje, že vás zachrání ze sraček (do kterých vás sám dostal), uvěříte rychle. A ještě rádi.
O pokřivenosti celého systému krásně vypovídá i jeho druhá ruka Uris, který nedokáže lhát. To ale neznamená, že musí říct vždycky všechno a že si pravdu nemůže trochu pootočit, aby sloužila hlavně jemu. Politika je prostě všude stejná.
S nadějí
Byla světlem v jeho temnotě, hvězdami v noci, kterou by mohl zahalit celý svět.
Na stránkách všech tří svazků se setkáváme s čistokrevnými lidmi, kříženci i démony. Těmi, ze kterých se v bouři stávají modikeři, i těmi s křídly nejrůznějších barev. Od těch bělostných, přes duhová až po ta černá jako sama smrt. Rozehrávají se před námi jednotlivé příběhy, které se postupně prolínají, propojují a spějí ke společnému cíli. Doufejme, že ne rovnou konci. Láska, bolest, zrada, křivda, nenávist, strach, utrpení, ale i naděje. Apokalypsa by totiž měla vždycky končit s nadějí. Aspoň chatrnou.
Krysy apokalypsy jsou ne…odložitelné
Je to volba. Každodenní vědomé rozhodnutí. Že se nenechám zlomit, že budu lepší.
Zuzka Hartmanová odvedla opět excelentní práci. Ta kniha je prostě neodložitelná. Občas ji tedy zavřete, abyste se pokochali obálkou (u mě o místo vítězů soupeří jednička a trojka a pořád nevím, kdo vítězí). A ten font se tak příjemně čte! Když jsem skončila, najednou jsem nevěděla, co se životem.
Ačkoliv to byl zpočátku sňatek z rozumu, jsem za to vděčná. Neříkám tím „čtěte knížky, co nechcete číst“, ale nemusíte vždycky nutně čekat, až na něco budete ohromně natěšený. Občas je fajn sáhnout po něčem, co na první pohled není tutovka. Kdo ví, jak to dopadne. Odložit to můžete vždycky, nebo, a to je stejně pravděpodobné, si to pak budete chtít přečíst zase znovu. A ještě jednou. A znovu.
