Landie, knížka s nádhernou obálkou (miluju parciální lak) a správnou nadměrnou tloušťkou. Navíc jako dárek od milovaný sestry a švagra. S věnováním od nich i od autora Jakuba Trpiše (při čtení na mě navíc vypadl i dobovej umolousanej líbesbríf na rubu faktury od mýho muže). I tak jsem se k ní prokousala až po dvou letech.
Večerníčkovy hlášky
Nebyl čas, správná konstelace…Dřív bych ji možná ani nezvládla. Čtu hodně akčních věcí, kde se pořád něco děje. Na začátku se sotva stihnu nadechnout a na konci dechu i knihy si zase srovnávám tepovku k normálu. Mý oblíbený knížky jsou ty sarkastický. Hrdinové, co se nepodělaj a jdou do tmy, nebo se podělaj a pak o tom aspoň sypou jednu hlášku za druhou jako Večerníček z rukávu.
Není mistra kromě Tolkiena
Vzletnou fantasy, libující si stejnou měrou v popisech svýho smyšlenýho světa včetně všech tvorů v něm i v posouvání děje kupředu, jsem pořádně zvládla jen u Tolkiena. To byl Mistr. Další tituly podobnýho ražení pravděpodobně byly, ale zapadly. Je možný, že bych Landii před těma dvěma lety prostě po pár desítkách stránek odložila.
Důležitost stimulů
Zvlášť, když většina čtecího času připadá na uspávání dětí. V pozici ležmo je nějakej ten stimul (akce, hlášky, spád, nebo inteligenční náročnost mírně za hranicí snesitelnosti) potřeba, aby mě to udrželo naživu. Jinak hrozí, že to zalomím spolu s pochrupujícíma dětma a tlustej fascikl mi při pádu ze zemdlenejch rukou přerazí nos.
Šance pro Landii
Jenže, já už jsem teď trénovaná. Poté, co jsem se rozhodla, že dočtu hořkej kalich Atlasovy vzpoury až do konce a fakt jsem to nakonec dala, i přes Barbradyho varování („I will never read again!“), jsem schopná dát šanci i něčemu, co mě na první dobrou nezaujme. A Landie si tu šanci opravdu zaslouží.
Řekni, kde ty chyby jsou
Tygr a drak nebo Klan létajících dýk na papíře. Poetický, vznešený, ušlechtilý, někdy možná trochu nabubřelý, ale vlastně mi to vůbec nevadí. Hrdinové jsou v podstatě ještě děti s ledva vyrašeným chmýřím pod nosem. Na hřbet však mají naloženo víc, než by snesl mnohý dospělý. Jejich pubertální hlášky jsou v ostrým kontrastu se situacema, ve kterých se ocitají.
To, co z nás dělá, kým jsme, totiž nejsou naše geniální silný stránky, který rádi ukazujeme světu, ale především naše sbírka nedokonalostí. Obzvlášť pak to, jak se s chybama pasujem.
Příjemná jízda tramvají
Vlastně to celou dobu vypadá, že se nic moc neděje. Je tu pěknej fantasy svět, ve kterým se naprosto přirozeně prolíná magie s technologií. Děj plyne příjemně jako projížďka tramvají po Praze. Máte, kde sedět. Výhled jen občas znemožní clona slunečních paprsků (nebo to byl laser?).
A pak ta tramvaj najednou kopne, že si prásknu hlavou o sedačku před sebou a vzbudím se ze svý ospalý letargie. Najednou se tam děje něco strašnýho. Klan létajících dýk s drama filtrem. V Godrumu to bylo, jako kdyby šalina přežehlila sousedovic kočku. Bezejmennej pak byla čelní srážka s druhou dvaadvacítkou.
Nakonec dobrý
A pak se zase jede dál, ačkoliv už jsem mírně v postřehu, abych zas nedostala nafackováno. Moc pěkná kniha, na kterou jsem si musela chvíli zvykat, ale nakonec překvapivě příjemnej zážitek. Díky za to.
