Klára Svobodová Spoklidem

Menu

Láska z ryzího kovu aneb sedm let svoji, zatim živý

spocklidem láska

Pravá láska se prej pozná. Okamžitě. Jak jako?! O symptomech už nikde nepíšou. Začne mě svrbět chřípí? Rozšířej se mi zornice? Začnu dávit mýdlový bubliny? A co je vlastně pravá láska, když už jsme u toho? No?

Definuj rendlík

Problém vidim hlavně v definici. Pro někoho to s klidem může bejt tamten hezounek, co je pro normální život prakticky nepoužitelnej. Někdo nepohrdne oddanym žoldnéřem rozumu, kterej poctivě jede podle pětiletýho plánu. A to je ok. Na každej rendlík čeká poklička. Klíčem je zjistit, co za rendlík vlastně jsem.

Na první pohled

Já jsem tenkrát určitě nepoznala, jestli je to pravá láska. Vlastně to nevim ani teď. S jistotou můžu říct jen to, že jsem se zamilovala. Úplně neočekávaně a podle všeho úplně blbě. Stačil mi jeden pohled. Jeden jedinej. A to nemám k dispozici ani terminátorův skener ani svýho J.A.R.V.I.S.e.

Objevil se ve dveřích na truhlářskejch talentovkách a měl velký, ale opravdu velký desky na výkresy. No, pěkný, moc pěkný…na jinym místě, v jinym čase, životě…důvodu jsem byla schopná vymyslet celou řadu. Myslela jsem si, že mi to takhle stačí. Vědět, že jsem něčeho takovýho schopná. Citu, vzplanutí…lásky?

„To je tak blbý…“

Nicméně osud mýmu názoru nepřikládal žádnou váhu. Má rád věci, co nezapadaj do vymezenejch škatulí. Takže my byli na podobný pokusy jasná značka ideál. „Ty vole, to je tak blbý, že to prostě musí vyjít!“

Úplně vidim, jak tam pokoutně přesouvá figurky po šachovnici a zlomyslně se řehtá, když se k sobě snaží dostrkat černýho střelce a bílou věž. Je pravda, že to vyšéfil slušně. Kolikrát se vám podaří dostat ženskou na uměleckýho truhláře? Klobouk dolů, osude.

Soulmate na mušce

Když narazíš na svýho soulmate, je to údajně teprve začátek. Žádný spočinutí a žití šťastně až do smrti a ještě dál. Teď teprve začíná pravá zábava. Budem si vzájemně ostřelovat všechny kuří oka a tim se aktualizovat na hustší a hustší dany. Jo, na tom něco bude.

Provedení mi ale vždycky smrdělo buď dlouhejma vědomejma rozhovorama, kdy si budem navzájem sdělovat, jak se kdo z nás cejtí, nebo vedenym seminářem osobního rozvoje, kde se budem aktualizovat pěkně pod dohledem.

Semináře neumíme

Filigránská práce ve skleníku, kdy nás bude rušit maximálně přepálenej svazeček bílý šalvěje, či nervózní říhání chlapíka v batikovaný košili. Nic proti seminářům osobního rozvoje a batikovanejm košilím. Zdravim oboje.

K naší nepochybný škodě nejsme (a nikdy jsme nebyli) zapálenejma atendantama seminářů. Od jistý doby nás ani na nekonečný rozhovory neužije. Aktualizujeme se jinak. Á la pan a paní Smithovi. Uprostřed bitevní vřavy. Když už musíme lítat jak blbci po šachovnici, ať padaj hlavy. Když šachy tak pěkně po bradavicku.

Metelesku blesku

A začal fičák. Přišly doby, kdy jsme ztráceli pevnou půdu pod nohama. Později i ty nohy. Žofka přišla na přetřes asi rok a půl, co jsme přestali tvrdohlavě chodit kolem horkejch brambor a rozhodli se, že to prubnem. Serafína dalšího půl roku na to. Aktualizace kulovej blesk.

Vojáček z cínu

To je pak skvělý mít vedle sebe místo prince na bílym koni statečnýho cínovýho vojáčka, kterej i bez tý nohy vytrvale stojí svíraje pušku v ruce. Byť mě ten vojáček někdy pěkně tahá za nerv. Byť mě někdy sere úplně všim tak, že bych radši střílela do vlastních řad. Vim, že když celej svět bude proti nám, nikam nezdrhne a bude v tom se mnou. Až do konce.

Láska bez velkejch slov?

Jak vyjádřit poctu vztahu, aniž bych se vyhnula zbytečnýmu patosu? Souhlasím s Chieradanem ze Zaklínače, že láska se bez velkejch slov popsat nedá. Přestože je stejně jako on moc nemusim. Je to láska, když nepraný ponožky střídá krvavá náruč na operačnim sále? Já myslím, že jo.

Když do ní třískneš

Pravá láska je podle mě z kovu. Když do ní třískneš, tak zní. Někdy tiše hučí jak tibetská mísa. Někdy je to třeskot chladný oceli o záplatovaný brnění. Někdy punkový činely. Potkal nás i umíráček.

Zníme ale statečně už osum let. Osum let spolu, sedum let s papírem (26.9.2014). Pořád spolu, zatím živí. S vyhlídkou, že když se všechno posere, zůstane po nás aspoň pěkný cínový srdce. To by šlo.

Obsah

Sdílejte článek
Facebook
WhatsApp
Email
Threads

Připoj se do našeho vesmíru

Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud vám mé texty dávají smysl, připojte se k mojí komunitě na Forendors

Získáte:
forendors panel