Laskavost aneb na dominu jedině s Markusem

spocklidem laskavost

Laskavost k sobě. Buď na sebe hodná, Kláro. Akt čirýho rebelství. Něco, v čem má dodnes velký mezery. Nemám zase tak problém se ocenit, pochválit, uznat svý schopnosti a úspěchy. S lety se v tom ještě zdokonaluju. Bejt k sobě laskavá a nechtít po sobě příliš, nemrskat se za to, že dneska ze sebe fakt nic nevymáčknu, to je ovšem výzva. Ze školky rovnou na vysokou.

Bejt se sebou zadobře

Bejt k sobě laskavá, když jde všechno dobře, je až trapně jednoduchý. Poplácat se po rameni, když je všech třicet položek z denního seznamu pečlivě odškrtnuto, nevyžaduje mnoho snahy. Přijmout se a bejt sama se sebou zadobře, když všechno šlape jako AT-AT z Hvězdnejch válek, jde tak nějak samo.

Bejt na sebe hodná, když se něco sere, ve dnech, kdy nezvládám absolutně nic, kdy jako jedinej úspěch můžu považovat to, že jsem dokázala otevřít oči (byť jen napůl), to je něco úplně jinýho. Na to nejsem stavěná.

Sama sobě prudičem

Kdyby mi u postele stál kdokoliv jinej, nesouhlasně kejval hlavou a významně si poklepával na zápěstí s hodinkama, nebudu se příliš rozpakovat zadusit ho polštářem. Blbý je, že ten, kdo mi ráno u tý postele stojí, jsem já. Nepotřebuju žádný hlasy z okolí, aby mi cokoliv vyčítali, když si to zvládnu obstarat sama. S takovou parádou, že moje druhý já neprotestuje, zatne zuby a jde bez keců plnit veškerý požadavky.

Laskavě se stavět na hlavu

Naučit se bejt k sobě laskavá je praxe. Stejný jako udělat stojku. Máme všechny předpoklady udělat jí rovnou. Položit ruce na zem, švihnout nohama a…hele vole, vidíš? Jsem vzhůru nohama! Se stojkama a laskavostí je ovšem jedna svízel. Neprůstřelný břišáky ani bicáky z plechovkovýho špenátu jsou mi k ničemu, když protestuje hlava. Nejslabší článek.

Je to bezpečný

Důvod, proč je tak těžký pro začátečníka udělat stojku a proč se na to trénuje několik měsíců i let je, že se musí přesvědčit hlava. Něco, co je celej život zvyklý koukat na svět z určitýho úhlu, se vyděsí pokaždý, když bublinka vodováhy odplave stranou. Musí si zvyknout, že je to bezpečný. Udělat stojku ještě neznamená, že se vzdám současnýho života a dám se k cirkusu.

Obejmout dominu

S laskavostí je to stejný. Když jsem celej život zvyklá stát si za prdelí s jezdeckým bičíkem a švihat se přes prsty, kdykoliv něco poseru, tak tu šílenou dominu nemůžu jen tak z ničeho nic obejmout a začít jí nosit růže. Zvlášť, když bych ten její bičík nejradši vzala a praštila jí s ním po hlavě.

Je to cvik. Tu si nenápadně vyškrtnout jednu položku a nechat ji na jindy, tu se válet o trochu dýl, tu přečíst ještě jednu kapitolu, i když mi práce stojí, tu se zvednout a jít radši ven místo sveřepýho sezení u počítače, přestože se počet úderů do klávesnice za poslední hodinu rapidně snížil.

Markus nezklame

Na stojky je super mít parťáka. Někoho, kdo mě hecne, nebo mě zachytí, když padám na hubu. Na laskavost mám Markuse a jeho Ich will Spaß. Příšernější song aby člověk pohledal. Ale pomáhá. Když ho slyším, mám obecně tendence připadat si líp, protože takhle hluboko jsem ještě neklesla.

Navíc tam Markus dost obstojně poguje. Taky jsem to tak dělávala. Sice to bylo míň NDR a víc přízemně pivní, ale vlastně celkem podobný. Markus tam v jedný chvíli s takovým dost výmluvným gestem zahodí sáčko a svým pisklavým hláskem prohlásí: „Scheiß egal“. A to je přesně ono!

Laskavost začíná u scheiß egal

Nenutit se do ničeho, co už je přes míru. Brát se za parťáka, neprotahovat se pořád dokola psíma řiťma světa, když chci zrovna spát. Když je toho moc, prostě nastává Markus time. Scheiß egal. A tečka. Když se otočím, domina tam pořád je a čeká. No a co? Tak ať čeká.

Co to děláte?
Učím se být k sobě laskavá.
A daří se vám to?
Nedaří. Víte, ono záleží, jak dlouho člověk vytrvá. A já na to jednou přijdu.

Napsat komentář