Nenávist je pro nás přirozenější, než láska. Leoš Kyša o Sudetech, domově a příbězích

Řezník z Bruntálu napsal první knihu pod svým občanským jménem. Jako Leoš Kyša je víc realistický a míň zběsilý než František Kotleta. V Sudetenlandu se mu podařilo zhmotnit zkušenost, která je v mnoha ohledech univerzální. V nečekaně intimní zpovědi přišlo na to, jak prožíval revoluci, kde se cítí doma a proč jsou Sudety palčivé téma i dnes.

Bruntál z kluka nedostaneš

Na zvonění klíčů mě odtrhávali od prsu, sázeli do kočáru a nakonec s největší pravděpodobností raději nechali doma, protože bych to stejně nedocenila a prořvala. Kde jsi prožil sametovou revoluci ty a na co konkrétního si vzpomínáš?

Mně bylo čerstvě deset. Bratr studoval v Holešově školu pohraniční stráže a měl se stát hrdým ochráncem socialistických hranic. Na tu školu mohly jenom děti prověřených komunistů. Táta byl v partaji, takže to tenkrát vyšlo a vzali ho skrze tátův dobrý kádrový profil. Studenti té školy byli připravováni na to, že případně mohou zasáhnout na ochranu socialistického zřízení. Takže si pamatuji, jak máma smažila řízky pro něj do zásoby, kdyby je vážně nasadili jako poslední obrannou hráz socialismu a já se šel s bráchou projít.

Potkali jsme bratrance, který měl na klopě trikoloru. Koukali na sebe a věděli, že pokud ta revoluce nakonec nebude sametová, skončí na opačných stranách barikády. Byl to strašný pocit. Já se, samozřejmě, bál, že se vrátí ten strašlivý kapitalismus a všichni umřeme hlady. To víš, Bruntálsko, otec v Lidových milicích, já pionýr, člověk měl vymytej mozek víc, než si dneska většina lidí mé generace dokáže připustit.

Příběh Sudetenlandu rozhodně není z nejlehčích. Zdá se mi to ale, nebo skrze všechny viny a rodové koule na noze z něj prosakuje, že to tam máš prostě rád? Můžeme Sudetenland chápat jako tvůj love letter rodnému kraji?

Určitě. Milostný dopis i trauma svého dětství a své rodiny, která je se Sudety spojena po tři generace. Já vím, že ta hláška patří k Texasu, ale dovolím si parafrázovat, že můžeš dostat kluka z Bruntálu, ale nedostaneš Bruntál z kluka. Doma jsem tam navždy, ať mě už osud zavál kamkoliv.

Důležité téma tehdy i dnes

Že a proč tě napadlo zasadit příběh právě sem, je celkem jasné. Co tě ale přivedlo k myšlence zastaveného odsunu Němců? Přijde mi, že i téma “završeného” odsunu začíná nějak víc prosakovat až v posledních letech, že si jako Češi některé věci prostě nechceme přiznat.

Když jsem procházel noviny z roku 1990, překvapilo mě, jak to téma ne tak dlouho po sametové revoluci doslova “vybuchlo” ve společnosti a stalo se jednou z nejdůležitějších agend tehdejších médií. Snad každý týden se objevil nějaký velký článek nebo polemika. Poslední vlna mediálního zájmu přišla během první prezidentské volby. Nejen mě překvapilo, jak mazaně toho Miloš Zeman využil, aby mohl házet bláto na svého oponenta a rozvířit znovu temné vášně spojené s tímhle tématem.

Teď už jsme snad v situaci, kdy o tom všem můžeme mluvit bez vyhrocených emocí, což je jenom dobře. Bez vyhrocených emocí a politiků. To téma je důležité pro naši historii i společnost a je dobře, že už to zvládáme probírat ze všech stran a bez ideologie. Tedy ne všichni. Stačí se podívat do diskuse pod tenhle rozhovor tak hodinu po jeho vydání, samozřejmě, ale obecně se kvalita tématu hodně posunula.

Je to důležité téma naší historie a věřím, že i přítomnosti. Já v Sudetech vyrostl, takže otázka – Jak by to vypadalo, kdyby tam sudetští Němci zůstali, mě trápila vlastně od okamžiku, když jsem poprvé v lese našel minci s hákovým křížem. A protože jsem spisovatel, odpověděl jsem na ni románem.

S odsunem Němců jsou spojené nejrůznější brutality, navíc s puncem, že je to tak vlastně v pořádku, že si to Němci zaslouží. Jak to prožíváte na Bruntálsku? Kolují tam nějaké černé historky?

Pokud vím, v oblasti, o které píšu, k žádným brutálním excesům nedocházelo, což jsem jenom rád, když se na odsunu v téhle oblasti podílel i můj děda. Obecně je to na dlouhou debatu. Konec války byl plný násilí a nenávisti na všech stranách. Jejich stavidla už ale byla dávno otevřena. Neumím si představit tu strašlivou hrůzu, když lidé žili dlouhé roky ve strachu, že je někdo zabije z dříve “banálních” důvodů.

Pomsta na nevinných není nikdy omluvitelná, ale z dnešního pohledu soudit celou tu situaci a co vedlo ke každému jednomu konkrétnímu případu, si nedovolím. Pomsta obecně je silný motiv lidského chování. Musíme vždycky přemýšlet nad tím, co stálo na jejím počátku. K tomu člověk nemusí být fanoušek filmu Kill Bill.

Kde domov můj?

V Sudetenlandu dost často v nejrůznějších jazycích i konotacích zaznívá slovo domov. Heimat. Co se pocitu přináležení k určitému místu, asi nenajdeme prokletější kraj než právě Sudety. Z knihy jsem měla pocit, že skutečně doma si tam nepřijde nikdo. Můžeš-li to vůbec takto posoudit, kdo si tam mohl víc připadat jako domácí a koho vykořenění a odsuny na jakoukoliv stranu zasáhly nejbolestněji?

To je asi to nejdůležitější téma mé knihy i mě samotného, důvod, proč jsem ji potřeboval napsat. Hledání domova nás novousedlíků, pocit sepjetí se zemí, kde jsme vyrostli. A není to jednoduchá otázka. Musíme si ale na ni odpovědět pro budoucnost těch oblastí. Ano, jejich problémy jsou dané historií a také geografií, ale co když odsud lidé odchází nebo se nesnaží ty oblasti pořádně rozvíjet prostě proto, že nemají pocit, že tam jsou doma? Necítí to absolutní sepjetí s místem, kde žijí?

Hodně lidí tu přišlo po válce rabovat, na čas něco získat a jít zase dál. Ta mentalita dočasnosti je pořád částečně přítomna. Mění se to, ale je potřeba, aby zmizela úplně. Pohraničí je naše a vždycky bude. Je důležité, abychom se o něj pořádně starali, budovali v něm své domovy. Aby to byl náš domov. A vzkvétal. Bohužel, mnoho oblastí bývalých Sudet vymírá, upadá. Není to něco, na co by se dobře koukalo. Zvlášť s tím, jak se vyvíjí demografická situace v téhle zemi a pohraničí to odnese nejvíce. Musíme nad tím přemýšlet už teď.

Porodnost je mizerná a prostě nějaká místa v téhle zemi budou bez lidí. Ale nemůžeme všichni žít jenom ve velkých městech a pohraničí nechat srnám. Jasně, ve svém románu Underground takovou budoucnost popisuji, ale samotnému by mi bylo líto, kdyby se to stalo. Spíš by si přál i při tom poklesu obyvatelstva, co nás v následujících desetiletích čeká, abychom se rozprostírali rovnoměrně. Kvalita života bude díky tomu větší. Pořád v té souvislosti říkám: Moderní historií tohoto státu se táhne boj o jeho pohraničí. Už ho zatraceně dlouho máme a nikdo nám ho nevezme, tak se o něj, sarka, starejme!

Hodně tam pracuješ s tématem rodových křivd. S tím, že děti přebírají nenávist svých rodičů a vytváří se nekonečný koloběh, který nejde zastavit. Ty, co se o to pokusí, to většinou semele. Můžeme si v tomto ohledu vůbec do budoucna dovolit nějaký optimismus, když vezmeme v potaz zvyšující se nenávist a agresi všeobecně, válku za humny apod.?

Bojím se, že se to moc nemění. Že nenávist je pro nás přirozenější, než láska. Stačí se podívat na historii nebo svět kolem nás. Můžeme stokrát ve jménu humanity říkat, jak jsme vlastně globální vesnicí a jak se tolerujeme, ale pak dojde na lámání chleba a všichni se proti sobě seřadí podle jazyka, barvy kůže nebo náboženství a budeme řešit, kdo ve jménu těchto věcí ublížil nám nebo našim lidem dříve a že je na čase ho po pár staletích potrestat za činy jeho předků.

Univerzální příběh

Jak moc ses u svých postav inspiroval v realitě? Zajímá mě především Frau Halke.

V románu jsem si velmi lehce hrál s motivy magického realismu. Frau Halke je zrovna toho nejryzejší výplodem. Většina ostatních postav je naopak inspirovaná skutečností. A samozřejmě historií.

Co konkrétního tě na Bruntále jako člověka, který se na něj kouká zvenčí, momentálně nejvíc mrzí a dopaluje? Vím, že tě třeba dost naštvalo, že vám tam pokáceli staré lípy.

Ty lípy bolely nejvíc. Tedy ty pokácené ve Dvorcích. A také ta absolutní neúcta k hrobům těch, kdo tam žili před námi a to dokonce i německých antifašistů. Taky mě štve miliarda jiných věcí, ale ty se týkají toho, že se některé ty oblasti ekonomicky a sociálně nerozvíjí, což je rozhodně kombinovaný problém, kdy spousta politiků v předchozích letech vždycky vykládala, jak jim na lidech v pohraničí záleží, ale stejně neměla nikdy snahu nějak zlepšit ten život tam. Vždycky jim šlo jenom o hlasy, ne, aby měli všichni skvělou a dostupnou lékařskou péči, třeba.

Jestli se nemýlím, bylo to vůbec poprvé, co jsi výrazněji opustil žánr fantasy a sci-fi. Jak se ti tam líbilo a hodláš se do “reality” vracet častěji?

Alternativní realita je pořád součást sci-fi. Jenom trochu jiná, než jsem dosud psal. Určitě něco podobného zase napíšu, víc realistického a méně zběsilého.

Jaké pro tebe bylo publikovat pod svým jménem? Vnímal jsi to jako zásadní rozdíl?

Jasně. Chtěl jsem napsat příběh své oblasti, své rodiny, a proto jsem ho musel podepsat svým jménem. I když svůj příběh….píše mi hodně lidí z pohraničí, že mají pocit, jako by ten příběh byl o jejich vesnici, jejich městečku, jejich životě v devadesátkách, atmosféře jejich rodného místa v Sudetech. Z toho mám velkou radost a zároveň se ukazuje, jak je ta “novosudetská” zkušenost v mnoha ohledech univerzální, jak ji sdílí víc lidí jako já.

Myslím, že snad každý, kdo v těch oblastech kdy žil, přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby tam sudetští Němci zůstali a já jim pomohl to nějak “zhmotnit” svou knihou. A to v dobrodružném příběhu, který se dá při normálním čtení nasát během pár dní. A přitom předat tu atmosféru a obraz alternativní reality, který jsem vytvořil. O to mi šlo, aby lidé ty pocity se mnou sdíleli, a po těch měsících a neskutečném přijetí knihy mám radost, že se to evidentně podařilo.

Napsat komentář