Lhář. Ačkoliv k tomu název přímo vybízí, nemusíte se děsit. Nejedná se o červenou knihovnu. Lhář totiž neni nevěrnej lamač dívčích srdcí, ale Loki. Ódinův adoptovanej syn a podvodník na entou. Postava skrz na skrz prohnilá, kterou si prostě nemůžete nezamilovat. Dávám vám dvě kapitoly. Maximálně tři.
Poslední z Valhally
Okřídlený dobyli Valhallu a všechny severský božstva rozprášili na hadru. Loki je jedinym reliktem svý mytologie. V době útoku se nenacházel v hodovní síni, ale o pár pater níž. V jeskyni. S hadim jedem. Kapajícim přímo na ksicht. Přivázanej za vnitřnosti svýho syna.
A když už ho tam jednou andělé našli, tak si ho nechali. Kluka jednoho prolhanýho. Andělská moc totiž neni nekonečná. Zvlášť desatero jim dost svazuje ruce. Lhář se za pernatou úplatu stává pohanskym bohem pro všechno. A musí se mu nechat, že v tom fakt umí chodit.
Lhář je zmrd, ale máme ho rádi
Loki rozhodně neni soucitná, dobrá duše, ale prašivec nejvyššího kalibru. Úkoly řeší po svym. Dost neortodoxníma metodama. V rámci mise se na čísla padlých, omylem přejetých či exlodovaných nehledí. To je čistá statistika. Když se mýtěj mýtický postavy, tak lítá i co peří nemá.
Jak třeba Loki zabrání sebevraždě? Co myslíte? Sebevrazi jakožto pachatelé jednoho z neodpustitelnejch hříchů jsou Nebesům proti srsti, jelikož okamžitě rozšiřujou pekelný řady. Po Lokiho „záchraně“ jsem patrně nelapala po dechu jenom já, ale i onen sebevrah.
Párátka a plyšáci
Nestává se tak často, že neživý věci hrajou prim. Vedle Lokiho jsou nejdůležitějšim artiklem jeho všudypřítomný párátka. Bez nich se tady prakticky nehnete. Je to Lhářovo poznávací znamení a guilty pleasure.
Loki párátko z huby vyndá málokdy. Občas ho přesune z koutku do koutku, zlomí, vyplivne nebo vymění za nový. Trochu mi tim připomíná Johna Shelbyho. Pokud ve vaší domácnosti produkce párátek nevzroste minimálně o 35%, řekla bych, že jste nečetli příliš pozorně.
Dalším skvostem je Lhářík, plyšovej medvídek, kterej se shodou náhod (nebo řízenim osudu?) dostane až k Lokimu a už u něj zůstane. Ten teda neni úplně neživej, ačkoliv by měl bejt. Nicméně je to asi nejlepší plyšák, kterej kdy spatřil světlo fantasy světa.
Andělé…
Andělé jsou tady taky zobrazený poměrně sympaticky. Bůh odešel a zanechal Zemi napospas svýmu osudu. Okřídlený hoši dělaj, co můžou. Na vlastní pěst. Jejich prořídlý řady se navíc musí bezezbytku řídit nejen desaterem, ale i dalšíma guidelinama (o čemž se přesvědčíme např. v kapitole Beránkova krev). To nepříznivý situaci nijak nepřispívá.
Jsou to krásný a ušlechtilý bytosti…a to je asi jediný, co jim zde zůstalo z obrazů starejch mistrů. Občas nezvládnou svý emoce. Někdy jsou vzteklý, někdy maj strach. Do paměti se mi vryla předevšim scéna, kdy se má Michael pustit do křížku s nepopsatelně silnějšim protivníkem: „Nesmím se bát, opakoval si sám pro sebe. Neboť strach nepochází od Pána a nevede po jeho stezkách. Ale přesto se bál.“ A to je mi hodně blízký.
…a jiná verbež
Pokud jste jako já na základce milovali řeckou (potažmo i římskou) mytologii, tak si nenechte ujít setkání s panem Kchusem a Eliotem Rosem. To jsou výborný chlapíci. Zběžně se seznámíme i se Svantovítem a Dažbogem. Jo…a abych nezapomněla na Lucifera! Peklo se totiž povedlo taky.
Dějovej kolorit dokreslujou všudypřítomný odkazy na slavný osobnosti. Chudák Arnold byl propranej až na půdu. Steve Jobs by asi taky nebyl rád. V kapitole „Sluhové Metatrona“ si autor milostivě hodí odkaz i sám na sebe a svůj divadelní spolek. Je to někdy detektivní práce, ale nesmírně zábavná.
Už konec, jo?
Lhář je příjemná a velmi čtivá záležitost. Čtyři díly odplynou jak sen noci apokalyptický a zbyde jen dotěrnej pocit: „To jako už?!“
Vzpomenu-li na Sapkowskiho, Pilipiuka, Grzędowicze a teď i Ćwieka, nabízí se otázka. Co to v Polsku dejchaj za vzduch, že tam vznikaj tak skvělý knihy?!
