Horory jsou pro něj jako zabalení do deky a gotická estetika jej naplňuje nadpozemským štěstím. Martin Paytok odrostl na pixelatých videohrách a nyní se živí jako redaktor v nakladatelství. A taky dost píše. V březnu mu vychází nejnovější román na pomezí britské detektivky a napřirozeného hororu. Proč byste si měli Láska, smrt a všechno zlý přečíst?
I monstra mají duši
Zatím všechno, co jsem od tebe četla, bylo laděné do hororu. Jaký je tvůj vztah ke strachu? Bojíš se rád? Nebo jsi spíš typ, co se nebojí nikdy ničeho a směje se nám všem okolo, když si strachy můžeme překousnout jazyk? Nebo se nebojíš rád vůbec, a proto píšeš strašidelně, abychom se báli všichni společně?
Děsí mě strašná spousta věcí – ale horory kupodivu ne. Ty jsou pro mě jako zabalení do deky. Je to žánr pro outsidery. Když se podíváš na monstra typu Drákula, Frankenstein nebo Mumie, mají v sobě aspekt vyčlenění ze společnosti, nepochopení, smutku. Já byl vždycky tichej introvert, co hrál videohry (ještě k tomu pixelatý), takže to dobře odráží moje prožitky. A navíc miluju gotickou estetiku. Dej mi mlhu, hřbitov nebo, pokud se rozšoupneme, mlhu na hřbitově, a bude ze mě šťastná malá brambora.
Doteď si živě pamatuju, jak jsi na autogramiádě Krev, monstra a cukroví na otázku Petra Pedra Brožovského „Kde by jinak lidi potkali tolik autorů fantasy pohromadě?“ s ledovým klidem odpověděl „Na pracáku“. Je osud českých autorů těžký? Odsouzený k tomu přes den mít civilní zaměstnání a psát až po nocích?
V případě naprosté většiny bohužel jo. A to ani nemluvím o žánrové literatuře, kde se prodeje pohybují v ještě úplně jiných číslech. Čili jestli chce mít někdo prodeje jako Lednická, měl by radši začít studovat historii. Ne každý sice vyhraje maraton, rozhodně se to však dělá lépe, pokud si předtím neuřízneš nohu. Jinak ti musí stačit, že tě tahle paralympiáda prostě jenom baví.
Proč by to člověk vlastně dělal a proč to děláš ty? Co tě k psaní motivuje?
Protože nás tahle paralympiáda baví. Nebo aspoň mně. Psaní je jediná věc, se kterou jsem někde v patnácti zaznamenal úspěchy, takže se ho od té doby držím. Rád vymýšlím příběhy, rád si hraju s jazykem – ale dost o mém intimním životě. Už je z toho v podstatě nutkání. Vlastně nevím, co bych dělal, kdybych nepsal. Kromě toho, že bych myslel na to, že mám psát.
Neviditelná práce hrdinných redaktorů
Čteš si někdy názory na svoji tvorbu? Recenze? Případnou kritiku? Jak s tím pracuješ?
Je v módě tvrdit, že ne, ovšem řeknu ti tajemství – všichni spisovatelé je čtou. Ostatně, jak padlo výše, nic moc jiného ze psaní stejně nemáme. Pracuju s tím jako naprosto vyzrálý člověk: Válím se na koberci a brečím, proč mi nikdo nerozumí.
Jaké to je, když oba členové domácnosti píšou. Je to spíš výhoda, nebo nevýhoda? A to ani nemluvím o tom, až začne psát Piškot.
Jak v čem. Rozhodně je příjemné mít vedle sebe někoho, s kým můžeš diskutovat o rozepsaných věcech a vzájemně si pomoct, pokud se zaseknete. Nebo když už ti zbývá jenom pár kapitol a potřebuješ se na týden zavřít a prostě jenom psát – to je pak rozhodně fajn, že má Míša (spisovatelka Michaela Merglová) partnera, který je k těmhle stavům tolerantní a který jí občas uvaří čaj a připomene, že už by se mohla osprchovat.
Pracuješ v nakladatelství. Je o klasické knihy pořád zájem? A naopak píše víc lidí nebo míň? Vidíš tam nějaký trend za dobu, co působíš jako redaktor?
Zájem o knihy díkybohu je, jinak bych byl bez práce. Zdá se mi, že lidí, co se snaží psát knihy, rok od roku přibývá – a s tím i šíleností, jež vám jsou připraveni nabídnout k vydání. Třeba celé ságy napsané pomocí písmenkové šablony. Od toho jsme tu holt my, hrdinní redaktoři, abychom vás takových věcí ušetřili.
Všechno zlý je pro něco dobrý
Jak se stalo, že se v Krkonoších objevil tajemný hrad v Karpatech a všichni víceméně vyšinutí členové klanu Havranů? Čistá fabulace nebo to mělo nějaký reálný základ?
To první je fabulace. V jiných textech už jsem Katův Hrob, což je v podstatě hororová verze Jilemnice, vybavil strašidelnými pouťovými atrakcemi nebo ozdravovnou, v jejíchž útrobách řádí mimozemští klauni. Nic z toho tam ve skutečnosti pochopitelně skoro určitě možná není. Co se týče Havranovic klanu… ehm… další otázka.
Proč by si lidi měli Láska, smrt a všechno zlý přečíst a proč by to rozhodně dělat neměli?
Přečíst by si román samozřejmě měli proto, že je to nejlepší kniha roku 2024. Je tedy pravda, že je teprve únor a knihy vyšly asi tak čtyři, ale kolik z nich má gotické sídlo v Krkonoších, tajemné vraždy a zasněžený hřbitov? Zkrátka jestli máte rádi propriety gotického hororu a detektivky ve stylu Agathy Christie, budete jako doma. Naopak číst byste ho rozhodně neměli, pokud nesnášíte dobrou literaturu. Anebo pokud volíte komunisty, i když to jde asi jedno s druhým.
Na čem pracuješ teď? Na co se můžeme těšit?
S Míšou píšeme sci-fi, které by s trochou štěstí mohlo vyjít ještě letos. A tou „trochou štěstí“ myslím: „Pokud se Martin konečně dokope k tomu, napsat svoji půlku.“ Vedle toho chystám další horor. Seriál Magnum říznutý Lovecraftem. Kulturní apokalypsa v přímém přenosu.
A ještě povinná otázka na závěr. Tvé příjmení přímo vybízí k jistému komolení. Nejsem určitě první, koho to napadlo. S jakou nejhorší verzí ses doposud setkal?
Pátek, Pajtok, Pyatok… Nejčastější je Patyok, to ve mně z nějakého důvodu budí představu lilkovité zeleniny.
