Města aneb osadníci v oblacích

Série Města od Kristýny Sněgoňový mi rozhodila sandál. Čekala jsem to tak dobrý, že mě to posadí na zadek. Omyl. Bylo to tak dobrý, že jsem nečekala, až se na ten zadek dostanu, a začlenila knihu do běžnýho provozu. Zatím dva kousky Město v oblacích a Země v troskách mi i po nějakou dobu (ne dost dlouhou, samozřejmě!) pravidelně zlepšovaly uspávání dětí. Sympaticky tlustej svazeček (ne dost, bohužel!) na hromádce encyklopedií a krtků věštil, že naděje vždycky umírá poslední.

Teď už jen sedím a vyhlížím, kdy se na obzoru lemovanym torzy budov objeví radioaktivní holub, co mi doručí další díl. Holube, makej! Náboje došly už dávno, šance na přežití klesaj, zato céček přibejvá jak poblitejch lístků do tomboly s pokročilym večerem. Když už mám umřít, tak chci aspoň vědět, jak to dopadne.

Rozbít zemi jako děti

Lidi se zase jednou chovali jako děti na pískovišti. Bez úcty k životům svejm, životům jinejch a celýmu širýmu okolí rozšlapali všechny bábovky a zplundrovali, co se dalo. Základ pro každý dobrý postapo. Kam se podít, když je země v troskách? Buď zkusit podzemí a jako krysy se stáhnout do děr, nebo zavčasu zdrhnout na jinou planetu. Anebo je tu třetí možnost. Když nejde žít na zemi, zkusme žít nad ní.

Ve městě v oblacích by chtěl žít každý…

A tak se ocitáme ve městě v oblacích. Posledním útočišti lidí, který před hrůzami zničenýho povrchu chrání obrovský kovový konstrukce. I to poslední beznohý děcko z vnějšího města bude radši živořit a pomalu umírat na souchotiny tady. Za zdí. Vysoko nad zemí. Na zemi se totiž žít nedá. Nic tam nezbylo, jen prach mrtvá krajina a nestvůry…nebo?

Buřičský letáky hlásaj něco jinýho. Trpíme. Hladovíme. Chceme domů. Návrat na zem je naším právem na povinností. Ale o tom ani muk. Za tohle můžete skončit v kobkách oddělení politickejch zločinů. A odtamtud se moc lidí nedostane. Rozhodně ne po svejch. Vrchního vyšetřovatele Lewenharta už nepřekvapí nic. Během výslechů od Navrátilců zaslechl celou řádku bludů. Když se ale ve městě začnou ztrácet děti a on je převelen, jeho dosavadní realita blafne jako ony zakázáný letáky.

Hlavní postava = město

Už dlouho jsem nečetla nic s takovou nádhernou atmosférou. Město v oblacích je něco jako postapo Ankh-morpork. Vzbuzuje emoce. Je to svýho druhu další postava v příběhu, kterou nelze přehlédnout. Lidi tu žijou naházený v řádcích ulic jak brambory. Na stísněnym prostoru se mísí pachy všeho možnýho. Od jídla, potu, kouře až po moč, strach a zvratky. To vše dohromady vytváří stopu, kterou nesmaže nic.

Jakmile se v knize objeví myšlenka, že dole možná opravdu něco může bejt a že by se to radši mělo jít omrknout, byla jsem naštvaná. Vole, co blbnete? Zůstaňte tam! Tyhle hurá akce nechte Zásobovačům. Nechoďte mi pryč. Já se ještě nenabažila. Chci se dál toulat ode zdi k ochrannýmu pásmu. A co je v tamtý ulici? A vemte mě ještě do vnějšího města. Hej? Tak slyšíte?

Kdo se bojí, nesmí na povrch

Držela jsem se zuby nehty, ale kdo se bojí, nesmí dolů. Na povrchu není pro strach místo. Je to totiž přesně těch pár sekund zamrznutí, který rozhodujou o životě a smrti. Komorowski, vedoucí trestního oddílu Varšava, o tom musí něco vědět. Protože céčka sbírá podstatně dýl než Michal David.

Lidskej faktor

Na informatice nás učili, že problém je vždycky někde na cestě mezi židlí a obrazovkou. Lidskej faktor. A to je vedle nezapomenutelný atmosféry přesně to, čím Města vynikaj. Proč mě tak draply za srdce a nepustily. Skvělý postavy, ke kterym mi stačilo přičichnout na jedný stránce a hned bych se o nich chtěla dozvědět víc. Jenomže v tomhle drsnym světě, život nemá dlouhýho trvání. Kolikrát se nepočítá ani na stránky.

Ale moje náklonnost trvá. Já nezapomínám. Takže jmenovitě. Lewenhart se svejma zásadama z oceli a disciplínou ze železa. Když se tyhle chladný zbraně střetnou s pochybujícím srdcem, občas to bolí. Anneliese, která nakupuje oblečení s příběhem, ale když je třeba, je tvrdší než trpasličí chleba. Komorowski, co se jak vysloužilá bárka zmítá na vlnách povinnosti a loajality a instinkt chránit slabší je v něm zažranej jak špína. Kuno Amalric, kterej na vlastní žádost sloužil za Malou zdí a odmítl přestup k Politu. Dvakrát. Lacinová, co se vrací do pekla, aby dokázala ostatním a hlavně sobě, že si zaslouží vykoupení. A držka Schlemming, protože proto.

Prosila bych trojku…a rychle

Po přečtení jsem zůstala vejrat s otevřenou hubou. Kurva ach! Postapo psaný ženskou rukou, ve kterým se naturalistický výjevy mísej s mrazivou poetikou. I vyhřezlý střeva na betonu tvoří překrásný vzory. Přesně na tohle jsem čekala. Přesně tohle můžu. A ne, nestačilo. Chci další kousek. Rychle.