Zase jsem se jednou rozhodla, že si přečtu něco mimo pořadník. Vyhrál to Mluvící kámen od pana Isaaca. Ano. TOHO Isaaca. Isaaca Asimova. Nelitovala jsem ani vteřinu, přestože to byl pravěkej salát. Kdy jindy číst knížky jen tak, než když máte narozeniny?
Preference je otázkou urgence
Nic neposiluje zdání nevinnosti víc něž úspěšný nedostatek alibi.
Častokrát si vytvářím imaginární pořadníky na to, co bych teď měla zrovna číst.
„Tohle mi poslali a je asi celkem blbý se na to půl roku ani nepodívat.“
„Na tohle mi brzo vyprší výpůjční lhůta v knihovně.“
„Tohle bude chtít ten a ten brzo vrátit.“
Bohužel jejich pořadí se často neřídí mojí nejhlubší preferencí (takovým tím houževnatým přesvědčením vyrvat požadovaný svazek ze spárů třeba i svý mámy jen proto, že si ho teď potřebuju přečíst…Já to potřebuju!!!), ale často spíš urgencí a hořícími termíny.
Vole, už nejsi nejmladší
Kdesi hluboko v Moorovi doutnal zvláštní pocit. Hlavou mu kroužila zpola zrozená myšlenka, ale ani za svět ji nedokázal vytáhnout na denní světlo.
Nemůžu říct, že by mi to nějak výrazně vadilo. Knížky prostě miluju. V knihovně si rezervuji to, po čem moje srdce touží, a z nakladatelství si taky vybírám, na co mám zrovna chuť. Už jsem ale skoro zapomněla, jaký je to pocit přečíst si knížku jen tak. V pondělí mi bylo 34. Kdy jindy mám udělat něco jinak než při těchto roztomilých reminderech: „Vole, už nejsi nejmladší. Je čas zařídit si život podle toho, jak chceš ty.“
Nikomu tě nedám
Uvědomoval si svoji závist a zlobu a styděl se za ně, přesto se těch pocitů nedokázal zbavit.
Po chvilce váhání jsem tedy odložila urgenci zpět na kupící se nevyřízenou hromadu, ať se tam vesele kupí dál, a vybrala si naprosto nenápadnou knížku, která se mi do knihovny dostala prakticky omylem. Neupozorňuje na sebe ani křiklavou obálkou ani parciálním lakem. Když jsem ji opatrně vytáhla, pár stránek skončilo na podlaze. Salát. Chudák jeden. Ty jsi můj! Nikomu tě nedám. A tak jsem se dostala k Isaacovi a jeho Mluvícímu kameni.
Být jako rozpadající se kniha
„Jestliže víš tak jistě, že zhebneš, a jestli jsi tak podělanej, proč nemít agónii za sebou?“
Mluvící kámen je soubor povídek vydaných v letech 1938 až 1967. Skoro pravěk. U nás vyšel v nakladatelství AF167 v roce 1992 za krásných 47 Kč. To mi byly přesně tři roky. Z těch nádherně vonících rozpadajících se paperbacků mám vždycky rozporuplné pocity. Je v tom určitá sladkobolná nostalgie. Být skoro stejně stará jako rozpadající se kniha má něco do sebe. Zároveň se ale trochu bojím, jestli to není starý až moc. Jestli já na to nejsem stará až moc.
V tomto případě je to ale úplně jedno. Knížka je báječná. Jedná se o několik (jedenáct přesněji) sci-fi detektivek. To zní všelijak, já vím. Výsledek je ale bomba. Řada současných detektivek je děsivá, strašidelná, brutální, nechutná, kombinující v sobě porůznu horory a thrillery. Nemám to moc ráda, a tak to nečtu. Tohle je ale úplně jiný kafe.
Stará dobrá dedukce
Jestli si myslíte, že dostat se ke kyanidu draselnému je obtížné, zamyslete se znovu.
Isaac se vrací ke staré dobré dedukci ve stylu Sherlocka Holmese. Buď už od začátku víte, kdo je vinen, a čekáte, jestli a jak se nešťastník prozradí, nebo víte, co se stalo, a trápíte si mozek, kdo to tak asi mohl udělat. Prostředí, pravda, není viktoriánská Anglie a jeden z opakujících se řešitelů už vůbec není šarmantní jako pan Holmes, protože „měl plné rty, tupý nos připomínající knoflík, na poněkud vystouplých očích silné brýle a nepříliš výrazný tenorek“. Kouzelné je to ale stejně a Holmes by jistě ocenil tu spoustu chemie, kyanidu a vědeckých pokusů.
Knížka mi trochu připomíná hru Černé historky. Na začátku dostanete jako indicii jednu větu. Pouze jediný hráč zná celý příběh a vy se z něj prostřednictvím otázek, na něž lze odpovědět pouze ano/ne, snažíte vylámat, co se tady sakra stalo. Geniální. A teď si to zasaďte do vesmíru.
Jako mluvící kámen na prdel
„Pro lásku kosmu, ono to mluví!“
Mluvící kámen mi sedl přesně v pravou chvíli. Při čtení jsem se královsky bavila, což by samo o sobě stačilo. Dostalo se mi ale i důležité odpovědi na otázku, která mě poslední dobou dost trápí. Dal mi jí doktor Wendell Urth, o kterém tu už byla řeč.
Život se děje a problémy přicházejí. Někdy se v tom nedá vyznat a může to být zahlcující až hanba. My však máme schopnost to, co nás žere, vyřešit. Nemusíme být kdovíjaký šarmantní bonviván ani namakaná korba. Stačí hrát s tím, co máte. Třeba být těstovitý doktor extraterologie, který nikdy necestoval vesmírem, protože má strach jet dál, než kam je schopen dojít pěšky (vzhledem ke své konstituci si zajde max. do místního obchodu). A máte všechno, co potřebujete. To mi sedlo ještě víc než celá kniha. Jestli sedlo i vám, tak není zač.
Knížky s příběhem, čtení s radostí
Teď mu zbylo jen vlastní já, a to patřilo jemu. To bylo vše, co potřeboval.
Zkrátka…ať už sáhnete po Mluvícím kameni nebo něčem jiným, zkuste si taky občas vybrat čtení podle jiných kritérií než jsou notifikace knihovně. Vybírejte si knížky s příběhem (tuhle mi našel můj muž v sušické knihobudce) a hlavně čtěte s radostí, protože o ničem jiném to není. Happy birthday to me. Happy čtení to you.
