Když se řekne komiks, většinou si představíme marvelovský superhrdiny, mangu nebo Čtyřlístek. Moje kniha Vinnetou je geniálním příkladem, co všechno může takové médium pojmout a že zůstávat u Myšpulína by byla škoda. Ačkoli superhrdiny miluji, svůj pomyslný komiksový trůn ráda přenechám dámě.
Komiks Moje kniha Vinnetou jsem měla tu čest získat i s podpisem samotné Toy_box. Od té doby zaujímá čestné místo v mé knihovně i mém srdci. Je jedno, kolikrát si ho přečtu. Stejně mě vždycky zasáhne. Přímo na komoru. Nevím, jestli se někomu vůbec kdy podařilo do jednoho svazku vecpat tolik temnoty, smutku i svobody zároveň.
Toy_box říká, že důvodů vzniku debutového komiksu bylo několik. Vzpomínka na kamarádku i potřeba vyrovnat se s jejím odchodem.„Tryzna, kterou jsme za ni dělali na squatu Milada byla jedním z nejšílenějších zážitků mého života. Když odejde mladý člověk, máte vždycky pocit strašné nespravedlnosti. Myslím, že mojí hlavní pohnutkou bylo říct, že Semtexdesign existovala, a byla pro mě – pro nás, pro celou komunitu lidí, inspirací, že jsme ji měli rádi a vážili jsme si jí. A že psala nádherné básně. Bála jsem se, že se zapomene na ní i na její básně.“
Vinnetou a squateři
V knize se proplétají dva příběhy. Jeden píše malý chlapec, co se nikdy nesmířil s tím, že Vinnetou umřel. Rozhodl se, že jeho osud vezme do svých rukou a napíše ho jinak. Tak, aby Vinnetou přežil a běloši se káceli. Srdce se mi zhouplo s každým slabikářem, kočičími jazýčky i s „až dosloužím, chci do sběru“.
Do jeho dětských sešitů se pak prolíná i příběh mladé squaterky. Katka aka Semtexdesign měla tenký dredy, který si barvila načerno, vysoký technařský boty, co nesundala ani v nejparnějším létě, a malý vrásky od smíchu kolem očí. Co může mít taková squaterka společného s náčelníkem Apačů? Hodně.
„Smrt Semtexdesign pro mě byla prvním setkáním se smrtí, které mě hluboce zasáhlo. Předtím v mém bezprostředním okolí nikdo nezemřel. Chtěla a potřebovala jsem se s tímhle zážitkem vyrovnat a zároveň jsem jí a jejímu životu, včetně její poezie, chtěla vzdát poctu. Byl to můj žalozpěv za člověkem, kterého jsem měla hluboce ráda a který odešel.
Fontánovu knihu z dětství jsem spojila s vyprávěním o její smrti, protože dětská Moje kniha Vinnetou s příběhem Semtexdesign na hluboké, citové úrovni souzněla a byla také o člověku, který odešel z tohoto světa svobodně a hrdě. Chtěla jsem tenhle obraz v sobě, i pro komunitu lidí kolem nás, zachovat.“
Vinnetouvi a původním obyvatelům byla pak stejně jako squaterům společná i svoboda, kterou disponují, než přijde bledá tvář (a úřady) a připraví je o všechno. Zabírání půdy pro železnice a bělošské osadníky, střílení bizonů, kteří sloužily nejen jako potrava, ale i zdroj ošacení a obydlí. Těžká technika rovnající domy se zemí. Maringotky naházené drapáky na hromadu. Knížky o umění vyházeném z okna. Gramofonové desky polámané na kusy…podobnost čistě náhodná?
Milada je jako vytržený zub
Semtexdesign není jediná squaterka, na kterou v knize narazíme. Na příkladu amsterdamského ADM a pražské Milady se Toy_box podařilo vystihnout podstatu squaterství. Ačkoliv měla autorka k squaterům a jejich kultuře vždy blízko, na žádném squatu sama nikdy nežila.
„Už odmalička jsem se věnovala v podstatě do sebe obráceným činnostem jako výtvarná tvorba a rušný komunitní život na squatu s tím nikdy nebyl příliš v souladu. Bydlela jsem na místech, která squaty svým založením i atmosférou dost připomínaly, například na statku Cirkus Alien u Karlových Varů, ale vždycky mi spíš svědčily klidnější prostory.„
Prvorepublikovou vilu Miladu nacházející se v pražské Libni obývali squateři od roku 1988. Probíhaly zde kulturní akce (třeba koncerty, diskuze, promítání, divadelní představení), několik let se zde každý týden vařilo teplé jídlo pro lidi bez domova. Po násilném vyklizení v roce 2009 zůstává nadále prázdná.
„Dívat se na Miladu je pro mě dodnes jako hledat jazykem v puse místo po vytrženém zubu. Odtamtud kdysi před lety vytrhli naše sny. Nikdo tam dodnes nepřišel s ničím smysluplným místo nich. Je to celé nesmysl. Mohlo tam být klidně centrum alternativní kultury fungující dodnes. Místo toho tam stojí opuštěná ruina, které neslouží nikomu a ničemu. Takhle funguje posvátnost soukromého vlastnictví.“
Společná nám všem
Díra v srdci, co zůstane, když nás někdo opustí, je společná nám všem. Nezáleží, zda jste malý chlapec, který čte svou oblíbenou knížku, nebo komiksová autorka, která chce vzdát hold své kamarádce. Po vydání knížky se Toy_box ozvala spousta lidí, kteří jí psali, že jim četba pomohla vyrovnat se s něčím podobným. S odchodem blízkých, s rozchody. To je důkazem, že ačkoliv smrt prožíváme každý jinak, v určitém ohledu je univerzální. Naše pocity jsou často hodně podobné.
Se smrtí se každý rovná po svém. Využít svou bolest a přetavit ji v něco většího, co může pomoci i ostatním, je, myslím, docela dobrý způsob. Toy_box v knize mluví o své neschopnosti popsat, co se v člověku odehrává, když mu umře kamarád. „Nejde mi o tom nakreslit komiks, a přitom komiks by měl být to, co mi v životě jde nejlíp.“
Za sebe musím říct, že to vystihla skvěle. To bezčasí, v němž se ocitáme, když nám odchází někdo blízký, které může trvat rok, 10 let i celý život, ve kterém jakoby nic nedává smysl a přitom se jasně vynořuje to, co je skutečně důležité. Ačkoli to kolikrát nedokážeme ani vidět, natož ocenit.
Je to Zombie boy?
Nevím jak vy, ale já mám popkulturní odkazy v knihách moc ráda. Jsem nadšená, když na některý narazím. Stejně tak mám ráda i momenty, kdy si nejsem hned na první dobrou jistá, o co se jedná, a moje zvědavost mě nutí zabývat se tím do hloubky. Ve scéně, kdy Toy_box vnímala, že za Semtexdesign vchází “smrt”, jsem měla dojem, že toho týpka odněkud znám. A skutečně. Kanadský umělec Rick Genest aka Zombie boye. Odkazů ve Vinnetouovi ale najdeme víc.
„Kromě Zombie boye tam můžete najít třeba překreslené ilustrace Gustava Dorého k Dantovu Peklu, obraz od Jenny Saville, citace obrazů od Francise Bacona nebo klub Anchor, jehož název vymyslela kamarádka a je složeninou slov “Anarchy” a “Anchor”. Myslím, že jsem se tam tehdy snažila dát v podstatě všechno, co bylo v té době mému srdci drahé.„
Někdy vytryskne světlo
Příběhy, které nás spojujou, i když mají trochu jiný kulisy, nám umožňují být k sobě blíž, cítit soucit a úctu k sobě navzájem, vnímat své pocity a sounáležitost k prastaré lidské rodině. Na rozdíl od Toy_box jsem Semtexdesign nikdy nepoznala. Celou dobu (už po několikáté) jsem však měla pocit, že jí znám celý život. A pak tam někde uprostřed tmy a nekonečných pustých plání plných zmařených lidských životů (všichni zastřelení. byla to vražda), zdemolovaných baráků, o které se nemá kdo starat, a tak chátrají, chátrají a chátrají, odněkud vytryskne světlo.
„Když se řekne její jméno, asi nejraději vzpomínám na to, jak jsme sedávaly v její dodávce za Miladou, povídaly a pily kafe. Taky, jak se za mnou zastavila, když jsem na střeše Crossu připravovala divadelní hru Bouře. Byl to takový “one in a lifetime” okamžik, zkoušeli jsme zrovna vysoko nad zemí venku na terase stroj na mlhu a najednou tam přijeli se Štěpíkem – nádherná chvíle.
Kdybych to ale měla zjednodušit, zejména se mi vybaví pocit přátelství, legrace a pohody, který kolem Semtexdesign vždycky šířila. To jsem se od ní vždycky chtěla naučit – to, jak se v její přítomnosti lidi cítili dobře. A také její vnitřní svoboda.“
V knihách si každý hledáme vlastní poselství. To, co tam zrovna potřebujeme najít. Toy_box knihu nechává žít svým životem s dalšími a dalšími čtenáři. Přesto je zde jedno poselství, které by si přála, aby v knize našli.
„Lásku, která může mít mnoho podob: může jít o kamarádskou lásku a obdiv ke kamarádce jako to bylo v Mojí knize Vinnetou, nebo o jakoukoli její další podobu, ale jsem hluboce přesvědčena, že právě ona tvoří samotnou podstatu naší existence.“
Kapsle, která uzdravuje
Ačkoli komiks přečtete třeba za jedno odpoledne, je to kniha, která zůstává v permanentním stádiu rozečtenosti. Hýčkáte si ji na nočním stolku a máte tendence se k ní neustále vracet. Moje kniha Vinnetou bolí. Co jednou bolí, ale nemusí bolet navěky. Někdy se může i uzdravit.
„Osobně mám Moji knihu Vinnetou dodnes ráda, právě protože je to pro mě taková časová kapsle světů i míst, které dávno odvál čas. Myslím, že jednou ji budou číst naše děti a možná jim pomůže pochopit lépe, v jaké kultuře jsme já – a mimochodem i jejich tatínek, což je také bývalý squater z Milady – vyrostli.“
