Mučednictví je povahovej rys, kterej majiteli do života mnoho srandy nepřinese. Mně teda rozhodně nepřinesl. Vezmu-li v potaz, že to navíc málokdy někdo ocení (když už, tak ze svý podstaty jedině posmrtně, a to po mý smrtně), jsem pro zahodit tenhle přežitek někam hodně daleko. Ideálně až tam, kam slunce nesvítí.
Ušlechtilá mise
Obětovat svůj život ve prospěch vyšší hodnoty mi vždycky přišlo jako nesmírně ušlechtilá mise hodná následování. Všichni ty správný hoši (a děvčata!), co ochotně položili životy, aby zachránili někoho jinýho, byli vždycky strašně cool. Tak dobře se to četlo! Tak dobře se na to koukalo! Dojáček a příjemný píchnutí hrdosti pod žebrama.
Neni to tak cool, jak to vypadá
V normálnim životě to zas tak cool neni. Žít je kolikrát větší oběť než chcípnout. Zvlášť žít tak, aby umírat mělo vůbec smysl. Rozhodnout se neumřít zaživa a oddat se svý věci. Natolik, že jí klidně obětuju pár druhejch snídaní a třetích svačin. Zakousnout se a jet. To je pro mě oběť hodná úcty a potlesku.
Bolí to stejně
A nemysli si, kolikrát to bolí stejně. Ty probdělý noci, otlačený lokty a unavený chodidla…Pálí to jak čert a na konci tunelu nečeká žádný světlo (žádná záře oktaríny odrážející se od Smrťovy kosy, žádná…dosaď si dle vlastní náboženský tradice), ale jenom život. Obyčejnej, koncentrovanej život. Bez aplausu.
Těžká volba
Jsme svobodný lidský bytosti a jako takový máme určitou zodpovědnost. Každou vteřinu stojíme před volbou. Žít nebo zemřít. Hecnout se a volit život, jakkoliv blbej v tu chvíli je a jak hustě se stahujou mračna na obzoru, má taky silnej mučednickej nádech. Obětuju se vyššim hodnotám a moje hlava přitom zůstane bezpečně na krku. Se všema následkama.
Mučednictví jako rafinovanej koktejl
Mučednictví je lákavou kombinací patosu, epičnosti a hrdinství. Mix, kterej mě celkem bere za srdce. Někoho bezpečně dojmou romantický příběhy, mě zaručeně dostane do kolen hrdinství. Odjaktěživa. Neni se čemu divit, že jsem si sebeobětování brala často za vzor.
Johanka v plenkách
Už jako malý holce mi mučednictví dost komplikovalo život. Třeba když jsem se necejtila dobře a něco na mě lezlo. Nedala jsem na sobě nic znát a jela jsem dál. Dokud jsem nežhnula na dálku tak, že to vyhazovalo pojistky, nebo to se mnou neseklo.
Mučednický frčky
Samozřejmě mě pak velmi povznášelo, když všichni patřičně ocenili, jak jsem trpěla a jak jsem byla statečná. Když mi na to doktor ještě navíc dal štempl, to byl teprve odznak cti. Mučednický frčky. Měla jsem pocit, že tohle je to ono. Trpět a sklízet za to obdiv a medaile.
Hvězdy a pruhy
Jak blbě si vedu, mi ukázal až Kapitán Amerika. Díky němu jsem konečně viděla, jak trapně to zdálky vypadá. Jako jo! Je to hrdina, je to sympaťák. Velkej. Po Old Shatterhandovi konečně čistej klaďas, kterýho jsme vzala na milost.
Ale ta jeho snaha najít si vždycky cestičku, aby mohl hrdinně zdechnout, mi byla strašně protivná. Líp by udělal, kdyby ten letoun zaparkoval krapet šikovnějc. Nepřipravil svět o personu svý velikosti a dál potíral zlo ve všech možnejch podobách.
Hladový krky to ztěžujou
Když mi na noze visí nějaký to hádě navíc, už nemůžu jen tak chcípnout. Přestože bych někdy ráda. Klidně i bez velkejch ideálů. Moje zodpovědnost se místně rozšiřuje na další osoby a to, že tu po sobě můžu zanechat pár hladovejch krků věc značně ztěžuje
Jinej odstín mučednictví
Mučednictví dostává trochu jinou barvu. Obětovat svůj život dětem. Každou chvíli svýho času, každou unci svý energie. Bejt dobrá matka a poskytnout svejm dětem plnohodnotnej život a motivující prostředí…
Nepoučitelnej vůl
Kláro, už zase? Ty jsi fakt nepoučitelnej vůl. Opravdu si vždycky najdeš nějakou nenápadnou skulinu, abys mohla tiše trpět? Nestačí, že máš neslyšící dceru, se kterou si byla půl roku na dovolený v inkubátoru? Vážně myslíš, že je nutný ještě jen tak obětovat sušenky a čaj kvůli puzzlům s princeznama, i když už na to pomalu nevidíš?
Studánku ne, raději Misfits
Svojí demenci jsem pochopila ve chvíli, kdy jsem postý poslouchala Studánko, rubínko, abych jim povznesla jejich dětskou duši. Něco se ve mně urvalo a po sto první jsem to n*sraně vypla s tím, že dětský sbory nevydržim už ani minutu. Zapla jsem jim Misfits…a takový pogo jsem nezažila ani tenkrát v Modrý vopici.
Vyšší ideje? Bába tě poleje…
Proč se obětovat „vyšším“ ideálům, jakkoliv šlechetný se mohou jevit, když můžu dost dobře žít ty svoje? A třeba pak zjistim, že na ty vyšší já ani moje děti nejsme vůbec zvědavý. Že jsme přišli právě kvůli tomu pogu.
Pro ideály radši žij
Když už chcípnout, tak efektně. Ať je to vidět široko daleko. Ať to může okolí zaregistrovat a náležitě ocenit. Ale lepší je žít, kámo. Určitě jsou hodnoty, za který zemřít stojí. A já cenim všechny hrdiny, co se tak rozhodli a šli do tmy. Čest jejich památce. Ale myslim, že je mnohem lepší pro ty hodnoty žít. To chce kolikrát víc odvahy, oddanosti a sil.
Mučednictví sucks
„Usoudil, že mu zbraň nakonec nebude k ničemu, protože jestli je ve vesnici někdo, kdo si poradí s bandou krvežíznivých vikingů, pak se on sám do boje míchat nebude. Namísto čestné smrti raději volil život. Jakýkoli.“
Jestli nemůžeš jinak a potřebuješ svýho mučedníka trochu uchlácholit, zkus se veslabý chvilce nejdřív pocákat umělou krví a zařvat něco nosnýho, třeba „koupil jsem to, koupil jsem to!“ Počkej, až tě poplácaj po zádech, nebo se poplácej sám a pak jdi. Jdi dál a žij. Protože mučednictví sucks.
