Můj děda byl obrovskej. Chlap jak hora. Něco jako Hellboy. Akorát namísto sazí byl věčně zamazanej od motorovýho oleje. Měl tlapy, který jsme už jako malý cvelfátka nesmírně obdivovali, protože jeho slovy „co popad, to urval.“ Prostě libovej frajer.
Pivo a harmonika
S dědou začala řada mejch dobrodružství. Historicky první pivo jsem si dala právě s nim. Kozla na zahrádce U Hrdinů. Na motorku mě taky nevyvezl žádnej chlapec, nýbrž on. Co na tom, že to byla jenom babeta na polňačce. I to se počítá.
Spolu jsme pravidelně vymetali rozličný hudebniny, kde jsme vybírali nástroje všeho druhu. Malou bluegrassovou foukací harmoniku mám pořád. Sice už z ní vypadaly snad všechny šroubky, ale „Kdyby byl Bavorov“, co mě děda kdysi učil, dám s přehledem ještě teď.
Doktore, vy jste požitkář
Spock: Doktore, víte, že jste požitkář?
McCoy: Vsaďte svoje špičaté uši, že jsem.
Děda měl rád život a dokázal si ho užívat až na půdu. Měl rád dobrý jídlo, rád se napil. Policajtům by se za pokutu zdráhal dát byť jen deset korun. Za hezkej večer by ale nechal klidně i několik tisíc. A rád. Znal všechny bufety v okolí. Přesně věděl, kde dělaj skvělý řízky a kam nechodit, protože tam nemaj čistý trubky.
Život byl pro něj vždycky sranda. Ale jídlo? To byla vážná věc. Dodneška si pamatuju, jak i ke stáru vynesl chlapa za flígr z jednoho nejmenovanýho zařízení, protože ho předběhl.
Síla jména, síla charakteru
Děda si vždycky uměl vybudovat street credit. Kdysi stavěl s IPS silnice v Libyi. Místní se ho ptali, jak se jmenuje. Když odpověděl „Kadavý“, okamžitě stoupnul v ceně. Při pohledu na něj si pak s úctou šeptali „Kadáfí, Kadáfí“. Hm. Zřejmě slušnej oddíl.
Divokej dobrodruh
Rodiče se rozvedli, když byl děda ještě malej kluk. Od těch dob se prakticky vychovával sám. Nikdo jinej by to nezvládnul. Docílit neopakovatelný kombinace McMurphyho floutkovský dobroty a osobitý zásadovosti Samuela Elánia se podařilo jen jemu.
Na vojně jezdil s autem a vozil papaláše. Jednou si zajel bez propustky na pivo na Zvonařku. Když si pro něj přišli a blokli mu jedinej vjezd do ulice, stal se děda asi prvnim a poslednim člověkem, kterej kdy autem sjel nuselský schody.
Chceš-li bejt šťastnej
Chceš-li být šťasten hodinu, tak se opij. Chceš-li být šťasten tři dny, tak se ožeň. Chceš-li být šťasten celý život, staň se rybářem.“
Dědův oblíbenej citát. Nutno říct, že na to šel od lesa a poctivě zkoušel všechny tři způsoby. Jestli je pravda, že čas strávenej v hospodě a na rybách se do života nepočítá, děda odešel prakticky jako mladík.
Hele volant, to se hodí
Děda byl šikovnej automechanik. Miloval všechno, co má kola. Na počtu mu nikdy nezáleželo. Jezdil všim možnym od trajnohy až po kamion. Jako Vyšehradskej jezdec zase proháněl motorky.
Pozdějc po několika infarktech už jsme ho vozili my. Na jeho hlášky, suše konstatovaný ze sedadla spolujezdce, budu vzpomínat s láskou asi navždycky.
Ať už jeho „Prr“, když se mu zdálo, že jedu moc rychle. Nebo klasická couvací „dobrý, dobrý…no a teď se běž podívat, kolik tě to bude stát.“
Dědo, vyprávěj
Děda byl skvělej vypravěč. Jeho historky z mládí byly dobrý samy o sobě. On ale všechno dokázal naprosto brilantně podat. Svym nenapodobitelnym, úsporně ironickym způsobem.
Často vzpomínal, že se někde „zlískali jak ruský oficíři“ nebo že to do nich „padalo jak Němci do krytu.“ Když zase v televizi viděl tančit spoře oděný ženský, podíval se na nás a řekl, že má větší mrazení než v cirkuse.
Nebát se bolesti ani smrti
„Čeho se bojíš, paní?“ zeptal se.
„Klece,“ řekla. “ Zůstat za mřížemi, dokud je zvyk a stáří nepřijmou a možnost vykonat velké činy nebude nenávratně pryč a neztratím i touhu po nich.“
Děda se nebál ničeho. Jenom bezmoci. Faktu, že on, co se svýho času potápěl až kdovíjak hluboko, se díky CHOPN (chronická obstrukční plicní nemoc) časem udusí a nemůže s tim vůbec nic dělat.
Ačkoliv ho to drtilo, bral to s humorem. Říkával, že to má z toho, že si místo mrkve dal vždycky radši kafe a řízek. Dělal si srandu, že z veškerejch radostí mládí mu zbylo jen holení. A hned to korunoval hláškou, že nejlepší je bejt mladej, krásnej a bohatej.
Až do konce
Humor i nadhled mu zůstaly až do konce. Ještě v nemocnici na smrtelný posteli tvrdil sestrám, že jestli pro něj nemaj studený plzeňský, tak se zvedat nebude. Mně si naoko stěžoval, že na něj zkoušej osvědčenou taktiku, jak se zbavit důchodců. Umejt je a otevřít na ně okno.
Mý milovaný sestře, která byla ochotná mu píchat kanyly, jen aby ho pustili domů, odpověděl: “ Hm, já ale hovno platim.“ Když viděl mý smutný oči, vyrukoval na mě: “ Co blbneš, to je sranda. Ale jde do tuhýho. Ten bufet, co tu měli zrovna rekonstruujou.“
Jsem vděčná, že jsem ho narozdíl od babičky stihla a ještě jednou ho mohla vzít za ty jeho tlapy. Už sice nebyly tak obří jako kdysi, ale mý ruce se v nich pořád s přehledem ztratily.
Sranda jménem život
Děda vždycky řikal, že každá sranda jednou končí a za každou srandu se platí. Přesně timhle se s náma i rozloučil. Za srandu jménem život se vždycky platí životem. Pro mě jasnej důkaz, že žít jakkoliv jinak než podle sebe nemá smysl.
Můj děda byl nejhustší týpek, jakýho jsem znala. Nevím, kam se po smrti dostávaj lidi jeho formátu. Ale v jejich zájmu doufám, že pivo mu daj chlazený a budou mít čistý trubky. Co by se stalo, kdyby ne, na to nechci ani pomyslet.
