Už je to nějaká doba, co jsem napsala článek o multipotencialitě. Počáteční nadšení, že můžeme být takový, jaký jsme, po čase vystřídala hořkost. Multipotencialita a především přístupy k ní mě začaly iritovat. Přemýšlela jsem proč, když se sama za mulťáka považuju?
„Úskalí nálepek je, že každá má svý hranice. Pokud se na ní upnu až příliš, tak už dál nerostu. Nemůžu. Ten flastr se brání a trhá mi kůži. Buď nakonec rupne (uff, není lepší pocit než vyrůst ze svý škatule), nebo mě vrátí zpátky do známýho smrádku.
A tak je to i s multipotencialitou. Lidem, kteří zjistí, že jsou multipotenciálové, se nejdřív strašně uleví. Uiiiiii. Jsem normální! To je důležitej krok, bez kterýho by se nejspíš nikam nehli. Problém je, že tam pak zůstanou. Vystaví si z toho argument úplně na všechno…“
Celý článek si přečti na Pickey.
Proč Pickey?
Aby se z autora nestala zombie, je dobrý ho občas pozvat na kafe a větrník. Pokud ti mý texty dávají smysl, podpoř mě zde.
Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru.
Píšu blog Spocklidem – moje životní průsery a life-hacky: jak se zvednout, když ti život dá přes hubu, jak k sobě být laskavej a být v pohodě s tím, že občas v pohodě nejsi.
P.S. Bacha na popkulturní odkazy! Nerdský kořeny nezapřu. Navíc mám neslyšící dceru a to je občas slušný sci-fi. Více zde.
