Muži ve zbrani byl můj první kousek (jakože opravdovsky můj!) z Pratchettovy Zeměplochy. Dala mi ho moje babička. Nedávno umřela, tak jsem sáhla do knihovny a v rámci vzpomínání si ho přečetla. Už potolikátý. Ke svýmu úžasu jsem zjistila, že je uvnitř všechno, co jsem kdy potřebovala o životě vědět.
Tak třeba, jak důležitý je mít svojí pravdu. Stát si za ní, i když to neni zrovna populární:
„Jsme vyzbrojeni pravdou. Co by nás mohlo zastavit, jsme-li vyzbrojeni pravdou?“
„No, tak třeba střela z kuše, přesněji řečeno, ta by ti klidně dokázala vlítnout okem do hlavy a vylítnout ti temenem i s kusem lebky,“ odpověděl poctivě seržant Tračník.
Do lidí (ani trollů!) na zemi se nekope:
Kdo spoutá trolla a při tom využije situace k tomu, aby si do něj kopl, měl by hledět, aby to nebyl on, kdo ho pak půjde rozvazovat.“
To, že jsem holka, ještě neznamená, že si nemůžu plnit svoje sny:
Strážnice Angua zvládla salutování ze všech nejrychleji. Zatím sice ještě neměla kompletní uniformu a nebude ji mít, dokud někdo neodnese její…dobrá, postavme se k tomu čelem…hrudní plát ke starému zbrojíři Jakonovovi a neřekne mu, aby ho tady a tady pořádně vyklepal.“
Občas je potřeba zvednout zadek a začít něco dělat, místo abych si jen stěžovala, že je život na h*vno:
Někdy je lepší zapálit plamenomet než proklínat temnotu.“
A i když mi někdy může bejt setsakramentsky blbě, vždycky je tu někdo, komu je ještě o fous hůř:
Žádný klaun nebyl legrační. To byl celý účel klaunů. Lidé se klaunům smáli, ale bylo to z nervozity. Význam klaunů spočíval v tom, že když jste je nějakou dobu pozorovali, mohlo se vám pak stát cokoliv a připadalo vám to celkem veselé. Bylo hezké vědět, že je tedy ještě někdo, kdo je na tom hůře než vy. Někdo musel být zadkem světa.“
Díly s Hlídkou na Zeměploše miluju nejvíc. A Muži ve zbrani to (možná trochu subjektivně, viď babi) válcujou na celý čáře.
Jsem dalek toho někomu něco cpát. Každej, ať si čte, co chce, že jo.
Ale tohle je povinná literatura, strážníci! Takže si to koukejte přečíst!
