Bejt silnej je strašně nevděčná pozice. Silný se nelitujou, silným se nepomáhá. Jejich odvaha a funkčnost se bere jako samozřejmost. Maják taky nikdo neocení ve chvíli, kdy poctivě maká a svítí, ale ať si zkusí na chvíli přestat.
I silní potřebují být slabí
„Už nechci být silná. Nechci plácání po zádech. Nechci poklony ani ostruhy. Chci aspoň chvíli být slabá. Ta, které se pomáhá, ta, která se podporuje. Ta, na níž je brán ohled, protože je to náročný, i když to nejspíš zase zvládne.
Věděl jsem, že je to dobrá rada, a nedbal jsem na ni.
(Patrick Rothfuss – Jméno větru)
Netvrdím, že si za to nemůžu sama. Vylízt ze svýho brnění po tom, co ho na sebe celej život namáhavě soukám, je strašně těžký. Někdy mám dokonce strach, že nemožný. Co když mi ty pláty už prorostly kůží? Co když už se ze mě stala živoucí plechová kreatura, která spíš chcípne, než to ze sebe sundá?
Přiznat si, že už nemůžu, že nezvládám, mi kolikrát nejde ani vyslovit. Když to přece jen dokážu, tak se stejně radši preventivně nehroutím a jedu dál, jak novej ještě napulírovanej New Holland z výrobní linky. Říct „Běžte s tím už všichni doprdele. Nechci pomáhat. Nikomu. Už nemůžu. Vyberte si jinýho šaška.“ je pak zhola nemožný.“
Celý článek si přečti na Forendors (Pickey).
Proč mě podpořit na Forendors?
Jsem introvert, který rád přemýšlí nahlas. K tomu mi pomáhá psaní. A když už je to jednou napsaný, přece to nevyhodím. Zvlášť když to může pomoci i někomu dalšímu. Třeba tobě.
Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud ti moje texty dávají smysl, podpoř mě zde.
