Nemáš zač. Klasická odpověď na jakoukoliv službu, kterou bez nároku na pochvalu či odměnu poskytnu další osobě. Je až děsivý, jak hluboko je to ve mně zažraný. Je jedno, jestli to pro mě bylo jen drobný omezení, nebo jsem u toho vyplivala duši po kouskách jak zlomenej zub. Nakonec vždycky nahodim pohodovej úsměv a řeknu tu příšernost. Nemáš zač.
Karma je fakt zdarma?
I když jsem zpocená až tam, kam slunce nesvítí, ruce mám rozedřený do krve po lokty a spánek jsem leta neviděla ani z vlaku. Jakoby to bylo samo sebou, logická samozřejmost vyplývající z funkčního soužití s ostatníma lidma. Jako by mě to nic nestálo. Čim to?
Už dlouho u sebe tuhle neřest pozoruju a snažim se to měnit. Co naplat. Zvyk je někdy horší než zlatý brnění. Jakmile to na nás jednou nasoukaj, dostat se ven neni žádná p*del. A tíží to tak, že mířit kamkoliv výš, kolikrát nejde ani na heveru.
Národní sport
Máš to taky tak? Že by to nebyla jen má privátní guilty nepleasure, ale spíš národní zvyk? Ustálený slovní spojení, jehož původ se táhne někam hluboko do minulosti. Kříž od předků, kterej jsme si ochotně hodili na chrbát. Nebo je to čistě individuální rys každýho z nás, k němuž nás vedou diametrálně odlišný důvody?
To je jen škrábnutí, nemáš zač
U mě to vždycky byl jeden z projevů mýho zkriplenýho hrdiny bez bázně a hany, ovšem s nulovou schopností plně docenit veškerý svoje snažení.
„To je v pohodě. To je jen škrábnutí. Tady máš to dítě. Živý a zdravý, pro který jsem skočila do trní, abych ho zachránila před smečkou rozzuřenejch tygrů. Dobrý. V klidu. Nemáš zač.“
Mirek Dušín je jiná liga
Holly shit! To teda má zač, Kláro. Už si to sakra uvědom. Nejseš chlapec z Rychlejch šípů, u nichž neplatěj základní fyzikální zákony. Oni mohli jet na dobrej pocit celej život a nikdy se nevyčerpat. Ty potřebuješ pochválit a ocenit. Aspoň trochu. Aspoň občas.
Ocenit se
Nenech se mýlit. Nejde o to vyvolat v dotyčnym bezbřehou vděčnost. Pocit, že odteď až na věčný časy mi musí lízat boty jen proto, že jsem ho přes jeho očividný prasáctví na silnici pustila do svýho pruhu. Nedělám to kvůli němu. Neni to jeho ocenění, který potřebuju.
Potřebuju předevšim svoje ocenění. Na „nemáš zač“ kašlu kvůli sobě. Já si musim dát najevo, že rozbitý koleno a bolest hlavy nebyla jen tak pro nic za nic. Že jsou to zranění utržený ve svatý válce vedený ku podpoře bližního svýho. Že to něco znamená a veškerá moje újma i škrábance jsou důležitý a je třeba je docenit.
Nedávej, když nemáš
Už jen kvůli tomu, abych si ujasnila, zda se do podobnejch akcí chci pouštět i příště. Že nemusim nikomu pomáhat, přestože se to tak dělá a je to tak správně. Že je v pořádku nerozdělit se o poslední sousto, pokud z něj momentálně budu mít největší profit já sama.
Můžu si utáhnout opasek a dělám to, ale je fajn nezapomenout, že za to vždycky platim a nemusí se mi to nutně vrátit zpátky. Neodbejt to debilnim a navíc nepravdivym „nemáš zač“, ale ocenit se nějakym jinym spojenim. Jenže jakym?
Šlapeťácký „paninko“
Znakovej jazyk nám v tomhle výjimečně nepomůže. To ledabylý mávnutí rukou je stejně otřesný. Ne. Musim se porozhlídnout jinde. Nejblíž jsou šlapetovský Pepíci, který si posunou fajfku v puse do koutku, zapérujou kšandama a řeknou: „Rádo se, paninko, rádo se.“ Maximálně budu lhát, pokud jsem to dělala s krajní nechutí. Ale aspoň se rovnou nepodkopu.
Špičatá hrdost
Pro zbytek musim ještě dál. Do vesmíru a jinejch světů. Třeba elfština oplývá řadou výrazů, který můj čin nesmetou ze stolu jako podřadný smetí a ještě si budu připadat hrdinsky. Můžu začít něčim veskrze praktickym jako „Merenyë miruvórë“ (dal bych si rád medovinu).
Když se osmělim, můžu přeřadit na vyšší rychlost. „Nai lassi cuilornelyava úlúmë hestuvar“ (ať listy tvého stromu života nikdy nezhnědnou), „Nai súlë súyuva lannilyannar“ (nechť se vítr opře do vašich plachet, s mojí nemalou pomocí samozřejmě), nebo „Nai tielyer nauvar laiquë ar hwesta aldamolyanna“ (ať jsou tvé stezky zelené a vánek do tvých zad). Ostatně ani „Fírë orquin“ (smrt skřetům!) nic nezkazim, že jo?
TlhIngan a jejich „rádo se“
Klingonština logicky vděčností neoplývá, nicméně i tak se můžu směle inspirovat. Jejich úsečný hlášky, který víc než cokoliv připomínaj výzvu k boji, jsou prostě epický. Tak např. „pItlh“ (dodělal jsem to! skončil jsem!).
Podle povahy mý služby někdy nebude od věci použít „nuqDaq ‚oH puchpa“e'“ (kde je koupelna?), nebo „nuqDaq waqwIj vIlamHa’choHmoH“ (kde mi mohou vyčistit boty?). Celkem nosný je i „nuqDaq yuch Dapol“ (kde máte čokoládu?)
Logicky cenim
Jestli chcípnu někde za tureckými humny, a navíc proto, abych zachránil život mohamedánovi, k pekelné bráně se dostavím s hlasitým smíchem. Satan tu ironii určitě ocení.“
Zbytečně zdechnout při záchraně někoho jinýho je iracionální. Aspoň pokud nepoužiju náležitý slovní ohodnocení typu „Spunau bolayalar t’Wehku bolayalar t’Zamu il t’Veh“ (potřeby většiny jsou nadřazeny potřebám menšiny…nebo jednotlivce).
Nebo „Amsetri tre“ (tvá přítomnost je mi ctí) v méně vyhrocenejch situacích. Za „Dif-tor heh smusma“ (žij dlouho a blaze) jsou pak plusový body vždycky.
Stepní kredit
There is no word for thank you in Dothraki.“
Dothraci a jejich drsná libozvučnost je taky velmi inspirativní. Neměli slovo pro děkuju, tak proč živit něco tak podřadnýho jako „nemáš zač“. Nicméně považ! „Ase shafki athdrivar“ (tvý přání je mi rozkazem) nebo třeba „M’athchomaroon“ (se vší úctou). Taková pěkná úslužnost. Na ostří arakhu.
Vždy k službám
Na druhou to povýšil měňavec Maui z Odvážný Vaiany. Místo „nemáš zač“ má předem připravenou celou oslavnou píseň. Zpívá v ní sice „vždy k službám“, ale zároveň neopomene zdůraznit každej čin, kterym kdy lidstvo oblažil. Inu, lidská paměť je zrádná a potřebuje neustálej doping.
Aragornova úspornost
Můj vnitřní geroj si nejspíš do budoucna vystačí s Aragornem. Namísto odprásknutí svýho bezpochyby velkolepýho činu lacinym „to je v pohodě, tu tisícovku skřetů jsem oddělal rád, vážně“ postačí jen lehkej úsměv a nepatrná úklona hlavy. Vše podle etikety, navíc s noblesou.
Není malých slintů
„Nemáš zač“ teda škrtam a pojďme se důsledně oceňovat za každej slint, za každý hejbnutí kostrou, každej výdej energie. Nikdo jinej to za nás povětšinou neudělá. Nemluvě o tom, že od nikoho jinýho to nemá takovou váhu jako od toho kámoše v našem nitru.
Valar dohaeris. Každej člověk musí sloužit. Ok. Pojďme ale sloužit se ctí hrdiny z legend. Se všim patosem a pompou a už se víc neodbejvat trapnym nemáš zač. Howgh.
Článek vznikl za bohatýho backupu fanouškovskejch internetovejch slovníků.
Elfština
Klingonský slovník
Vyjadřuji ctěné díky. Opravdu máte zač!
