Naše dětsví je (nebo by mělo být) obdobím nevinnosti. Časem, kdy můžeme růst svým vlastním tempem a nepřemýšlet nad tím, co přijde. Přechod z dětsví do dospělosti se pak projevuje právě tím, že o tuhle nevinnost přicházíme. Na každýho to přijde jindy.
Nejsem si jistá, co konkrétně to způsobilo u mě, ale naproto přesně vím, kdy jsem v blažený „nevinnosti“ byla naposledy.
Kam se chceš vrátit a proč?
Když jsme loni dělali rozhovor pro Heroine do projektu o komunikaci, padala tam spousta otázek, na který se běžně jeden druhýho neptáme. Přitom bychom možná měli. Jedna z nich byla, zda existuje období v našem životě, do něhož bychom se chtěli vrátit a proč. Můj muž se nekompromisně nechtěl vracet vůbec nikam. Je spokojenej tam, kde je. Já taky. Nicméně bych moc ráda ještě jednou zažila naší svatbu.
Byli jsme všichni
Za prvé jsem si jí tenkrát moc neužila. Byla jsem těhotná. Nechtěla jsem se vůbec s nikým bavit. Jen si zalízt někam do tepla a požírat cokoliv, na co přijdu (jako bych tušila, že se ten rok na Vánoce ládovat cukrovím nebudu). Za druhý tam byli pohromadě všichni naši prarodiče. Dost možná naposledy. Teď o devět později nám zbyl každýmu jeden děda.
Znovu věřit
S tím souvisí i třetí bod. Naše svatba byla jedním z posledních období nevinnosti. Obdobím, kdy jsem se na svět ještě občas dívala dětskýma očima a věřila ve světlo a nezaměstnanost. Chtěla bych to ještě jednou zažít.
Cítit, jaký to je, když od života dostávám jen sem tam nějakou tu výchovnou facku. Žádný podpásovky, který se nepromíjejí. Probouzet se ráno bez nepříjemnýho pocitu, co se dneska posere?„Co tam pro mě máš? To je všechno, co umíš?“ A vzápětí se děsit, že to byla jen drobná přehlídka, že je tam toho ve skutečnosti ještě mnohem víc.
Stačí chtít a nejsem vidět
Do tý doby jsem se mohla klidně na svět dívat z bezpečnýho prostoru. Přes závoj k sobě pouštět jen to, co chci. Zbytek prostě ignorovat a dělat, že se vůbec neděje. Takhle to přece funguje, ne? Zakryju si oči a nikdo mě neuvidí. Nikdo mi nemůže ublížit.
To je asi zásadní rozdíl oproti dospělosti. Tam samozřejmě filtrace podnětů a situací funguje taky. Jsem za ní dokonce mnohem víc zodpovědná. Ale to, co nechám před prahem, pořád existuje. Vím o tom a může mě to děsit. A taky kdykoliv sejmout, i když se budu na hlavu stavět a prosit, ať mě to nechá na pokoji.
Šťastná svým způsobem
Nikdy jsem nebyla prototyp bezstarostnýho dítěte. Bejvala jsem dost vážná, přemýšlivá, uzavřená do sebe. Ne že bych nebyla šťastná. Byla jsem, ale takovým svým specifickým způsobem. Nemuseli o tom všichni v mým okolí vědět, aby to bylo opravdovější. Pro mě bylo. V mý privátní jeskyni. A to mi stačilo.
Začaly proudit stvůry
Těžký věci se děly i před naší svatbou. Život je život. Ne však v tak rychlým sledu za sebou, kdy to nejde ani strávit ani rozdejchat a rozhodně nebyly tak strašný. Po svatbě se otevřely pekelný vrata a začaly z nich proudit stvůry:
Komplikovaný těhotenství. Předčasný porod. Smrt dcery. O pár měsíců později celý znovu. Komplikovaný těhotenství. Předčasný porod. Tentokrát bez smrti dítěte (uff!), za to v ještě včasnějším stádiu těhotenství s velmi malou nadějí, že to dopadne dobře.
Inkubátor. Operace naší holčičky v měsíci života. Jedna diagnóza za druhou. Problém se sluchem. Doktoři. Další doktoři. Smrt jednoho dědy. Pak babičky. Ordinace střídá ordinaci. Vyšetření. Sluchová cvičení. Smrt druhý babičky. Pak druhýho dědy.
Když jsem uprostřed bojiště, je úplně jedno, jestli statečně bojuju, nebo ležím na zemi ve vlastních zvratkách a řvu strachy. Z pohledu zvenčí to vypadá stejně a trefit se do mě můžou vždycky.
Nárok na štěstí
Když jsem přišla o svůj „nevinnej“ pohled na svět, myslela jsem si, že jsem kratší i o schopnost radovat se, být šťastná. Mýlila jsem se. Prožitek těžkýho paradoxně (anebo možná vůbec ne?), tu radost, co se občas objeví, násobí. Nejde to hned a chvíli to trvá. Musela jsem se naučit, že si to štěstí pořád zasloužím a mám na něj nárok.
Mít radost, užívat si života je pak vlastně i praktickej způsob, jak se smrti a zmaru smát do očí. Radost a štěstí je dost možná i upřímnější. Vím totiž moc dobře, že nemusí trvat dlouho a může být na dlouhou dobu poslední.
Nevinnost…a dost
Stejně bych si někdy přála tu nevinnost zažít znovu. Žít a nebát se, co přinese zítřek. Nemít šajn o tom, co všechno se může stát. Neodškrtávat si v osobním bingu hrůzy, co už máme za sebou. Žít jako by bylo jen dnes. Jako by zítřek vůbec neměl nastat.
