Nezbednice Mona je malé ptáčatko, mládě salašníka horského, které se chystá na první velkou cestu do teplých krajin. Byl by to další tuctový příběh o tom, kterak neposlušné dítě k rozumu přišlo, kdyby se v něm nenakouslo velmi důležité a pro děti často kontroverzní téma. Téma smrti.
Náročná nejen pro děti
Doma bylo chudo na lásku i na potravu.
Smrt rozhodně není kontroverzní jen pro děti. Myslím, že nás jako společnost čeká ještě dlouhá cesta, než dospějeme do fáze, kdy smrt nebude tabu, kdy se nezadrhne do té doby plynoucí rozhovor pokaždé, když se to slovo zmíní. Jak se se smrtí vyrovnáváme jako dospělí je jedna věc, druhá a ještě ošemetnější je, jak ji prezentujeme svým dětem. Případně zda-li ji vůbec prezentujeme.
Lhát, abych neublížila
Někdy je na světě tak těžko, až se ani ptákům vzlétnout nechce, zmizí barvy a zůstane jen šeď.
Když přijde na téma smrti v souvislosti s dětmi, často přichází určitá snaha zjemnit to, zaobalit to, případně to obejít úplně a dělat, že se nic neděje. Za mě určitě nejednodušší možnost. A taky ta nejhorší. Abychom se vyhnuli nepříjemný štiplavý bolesti, která se zakusuje do nás i do dětí, navíc s pocitem, že je chráníme, jim vlastně lžeme.
Je jasný, že Diegovo „Side, tvoje rodina umřela. Nebreč.“ není úplně ideální řešení, ale „on ten křeček jen spinká, víš?“ taky ne. Nevědomky tím dáváme najevo, že pocity, který ten malej tvoreček má, který ho doslova zaplavujou – strach, že se křeček nehejbe, smutek, že mu nikdo neočuchává prstíky, když otevře klec – nejsou v pořádku. Proč se tak cítím, když se nic neděje?
Kdo nebrečí, trpí stejně
„Uvidíme se brzy, viď?“ ptá se ptáče.
„To víš, že ano,“ odpoví babička a v očích se jí zalesknou slzy.
Když pak zemře někdo z rodiny, snaha to skrývat, ačkoliv mám jako rodič permanentně zarudlý oči, je taky kravina. Obrovsky náročná kravina pro všechny zúčastněný. Abychom se s tím mohli začít pasovat, musí se to přiznat a musí to jít ven. Pravdivě, skutečně, upřímně. Aby se to mohlo začít uzdravovat, chce to čas, ale taky odvahu to otevírat a mluvit o tom.
Smrt je obrovská, těžká zkušenost. Bolí a nese s sebou silný emoce. Nechceme svý blízký (a svý děti už vůbec ne) v těch obřích emocích vidět, nechceme v nich být sami. Neumíme s nimi zacházet. Vidět někoho, jak trpí, je strašně těžký. To, že někdo emoce nevyjadřuje, ale ještě neznamená, že je necítí. Jen je v tom sám.
Mona nabízí pomocný křídlo
Ok. Asi se shodneme, že je důležitý o tom s dětma mluvit. Teď ale jak na to? Babo, raď. Respektive Dano, raď. Ta malá ptačí nezbednice Mona je tady přesně z toho důvodu. Dana Chladová jí napsala v reakci na těžký období, kterým procházela. Zemřela jí babička a pak se s těžkou nemocí potýkala i její maminka. Nedlouho nato přišli i o pejska.
Bylo to náročný pro Danu, ale i pro její malou holčičku. Častokrát věci nejdou usnadnit a musí se prostě odžít až na dřeň, ale pocit, že v tom nejsem sám a že se to neděje jen mně, tudíž nejsem divná, velmi pomáhá.
Vždy budou poblíž
„Nezapomeň, že vždy budou poblíž křídla, pod která se můžeš schovat.“
Poselství, že smrt je těžká, ale jsou tu přátelé, co nás obklopí jak teplá peřina a nenechají nás v tom, a že ti, co odcházejí, nám jsou vlastně neustále nablízku, je sakra důležitý. Knížka je navíc estetický skvost. Nádherný celostránkový ilustrace od Ivany Lévkové ukazují, že ačkoliv náročný a těžký období jsou a budou, my v sobě máme sílu jimi procházet a posílení, jistější a otevřenější nacházet krásu i tam, kde by ji nikdo nečekal. Ať má každý svou Monu.
