Mám za sebou hezký rok. Po celkem dlouhý době mi nikdo neumřel a ani jsem se nemusela strachovat o ničí život a zdraví. Přesto jsme měla na novej rok v očích slzy. Proč? Inu, řítit se životem jako Bugasseratti Monopost má svý výhody. Zválcuju všechno…blbý je, že občas i sebe.
Slzy, když je vše ok?
„Kdybych měl klobouček se sojčím pérkem, snad bych zapomněl a snad bych se stal znovu zvědavým. Je mi smutno bez kloboučku.“
(Jan Werich – Král měl tři syny)
Díky vánočnímu rozvolnění jsem si uvědomila, jak často frčím módu nabombenej Bull-Bagr Special. Jo, tak ty mi budeš klást do cesty blbej terén, jo? Delší a za to horší cestou? Nevadí, dáme!
Jak moc jsme si na tohle tempo zvykla, až mi vlastně přijde úplně normální. Když z něho pak na chvíli vypadnu, najednou mě doběhnou všechny pocity únavy, nepohodlí, vzteku a vlastně i smutku.
„Jak vypadají lidi? Jak vypadá svět? Tolik let jsem jezdil závratnou rychlostí, že svět byl pro mě čmouha, která letěla kolem mě. Krajina čmouha, a člověk tečka v dálce, která se rychle přibližovala a uskočila před mým strojem. Safra, to jsem ten život rychle projel.“
(Jan Werich – Král měl tři syny)
Přála bych si v životě víc chvil, kdy mám pocit, že nic nemusím. Můžu dělat nic a jen tak být. Chvil, kdy s můžu zastavit a uvědomit si, jak mi je, jak se cítím. Chvil, kdy se můžu nechat zaujmout, nadchnout a oslnit úplně obyčejnými věcmi a vnímat vděčnost, radost a štěstí, kterýho se mi dostává. A že ho je! Když se kolem mě nemíhá stokilometrovou rychlostí. Celý rozmazaný. Chci být k sobě laskavější.
Celý článek si přečti na Forendors (Pickey).
Proč mě podpořit na Forendors?
Jsem introvert, který rád přemýšlí nahlas. K tomu mi pomáhá psaní. A když už je to jednou napsaný, přece to nevyhodím. Zvlášť když to může pomoci i někomu dalšímu. Třeba tobě.
Aby se ze mě nestala zombie, je dobrý mě občas pozvat na kafe a větrník. Pokud ti moje texty dávají smysl, podpoř mě zde.
