Většinu života mi na vzhledu moc nezáleželo. Starej pankáč. Nikdy bych o sobě neřekla, že jsem marnivá. Jakmile je ale s mým obličejem něco jinak (třeba mega otok ze zánětu slinný žlázy), najednou mi není komfortně a nechce se mi lézt mezi lidi.
Vždycky jsem si myslela, že vzhled je pro mě podružná záležitost. U pankáčů tenkrát aspoň platilo, že čím hnusnější, tím lepší. Oblečení jsem si pořizovala hlavně z druhý ruky, veškerýma módníma značkama pohrdala. Pořád platí, že líčit jsem se neuměla a neumím. Nebaví mě to. Marnivá? Já? A jsem. Zrovna já!
S cizím obličejem
Nemůžu říct, že by vzhled v mým životě nehrál žádnou roli, protože hraje. Zvykla jsem si nějak vypadat. Stárnutí má tu výhodu, že se jde po malých krůčcích. Neproberu se jednou ráno s úplně jiným obličejem. A to se přesně v případě zánětu slinný žlázy dělo. Vzbudila jsem se jako někdo jiný.
Kdo jsi a co jsi udělala s mým ksichtem? Je to strašný nepoznávat se v zrcadle.
Celý článek si přečti na Pickey.
Proč Pickey?
Aby se z autora nestala zombie, je dobrý ho občas pozvat na kafe a větrník. Pokud ti mý texty dávají smysl, podpoř mě zde.
Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru.
Píšu blog Spocklidem – moje životní průsery a life-hacky: jak se zvednout, když ti život dá přes hubu, jak k sobě být laskavej a být v pohodě s tím, že občas v pohodě nejsi.
P.S. Bacha na popkulturní odkazy! Nerdský kořeny nezapřu. Navíc mám neslyšící dceru a to je občas slušný sci-fi. Více zde.
