Odpusť mi, Fíno. Věta, kterou hned po „mám tě moc, ráda“ říkám svý dceři asi nejčastěji. Nebo ji hodněkrát mám i jen tak v hlavě. Fínka byla minulý týden v nemocnici. Opět. Jako už tolikrát předtím. Druhá implantace. Byla tam s tatínkem. Když ji vezli na sál, nepustili ho ani do výtahu. Jakmile Fína pochopila, že s ní táta dál nejde, začala plakat.
Důtky z vlastní kůže…
Nebyla jsem tam, mám to jen z vyprávění. A stejně se ve mně všechno sevřelo. Mý nikdy nezhojený rodičovský rány začaly zase krvácet. Rány, který jsem si sama způsobila. Důtkama, co jsem na sebe sama upletla. Z pruhů vlastní kůže. Za všechny pocity viny, že jsem svojí dceru někde nechala samotnou…
…a sůl
Pak už jen stačilo si do těch ran s gustem přisypat sůl. V určitým ohledu jsi skutečně matka na hovno. Co se Fínky týká, podařilo se ti podělat snad úplně všechno, na co jsi sáhla…
První faul
Zklamala jsem ji hned na začátku. V momentě, kdy byla nejzranitelnější a nejvíc bezbranná. Malinká holčička, která si nepřála nic jinýho než bejt dál v břiše u svý mámy. Tenkrát ji ze mě museli vyřezat, protože moje tělo s nespolupracující placentou včele by ji dřív nebo později zabilo. Nebo by umřelo samo. Těžko říct.
Spokojit se s plivanci
Co to má bejt za stigma? S čím to vstupujete do světa, když víte, že v nejcitlivějším období se k vám vaše matka obrátila zády? Může to vůbec nějak zmírnit fakt, že jsem s ní byla i tak? Pořád? Že jsem na ní myslela téměř neustále? Chodila za ní co nejčastěji to šlo (i když to byly jen plivance do tmy, přiznávám). Že jsem ji jako jedna z mála matek s takhle brzo narozeným dítětem zvládla „kojit“ tři měsíce v inkubátoru a pak ještě další dva roky?
Napospas osudu
Fínka byla sama. Opuštěná. V obrovským světě plným cizích pípajících věcí. Samotná. Napospas osudu. S občasnými světlými záblesky, kdy uviděla svojí mámu. Přes sklo. Chvilka naděje a pak zase tma. Fínko, odpusť mi.
Dá se něco takovýho vůbec domazlit? Smýt? Zahojit? Nebo to tam už zůstává. Nafurt. Můžete prožít celkem spokojenej život, ale podprahově už pokaždý budete mít pocit, že jste úplně na všechno sami? Zvlášť když se to neustále přiživuje dalšíma a dalšíma zradama?
Brečet za dveřma
Fínka je čerstvě propuštěná. Jdeme do nemocnice na kontrolní vyšetření sluchu. Hned ve dveřích mi ji vyrvou z ruky a zavřou se s ní v ordinaci. Stojím za zavřenejma dveřma jako opařená. Nejradši bych do nich začala kopat. Ale je mi jasný, že akusticky bych tomu moc nepomohla a trvalo by to celý ještě dýl. Byla tam asi tři čtvrtě hodiny. Celou dobu plakala. Já jsem brečela taky. Fínko, odpusť mi.
A další rána…
Přijímají nás v nemocnici s komplikacema se zánětem středního ucha. Potřebujou Fíně napíchnout kanylu. Odnášejí ji na neonatologii. Vzhledem k hygienickejm opatřením tam s ní nemůžeme. Slyšíme ji řvát přes dveře. Koukáme na sebe se Šimonem s pocitem, že jsme ji v tom zase nechali. Pokolikátý už? Klidně mě zasypte vápnem, ale pusťte mě tam za ní.
…a další…
Školka. Fínka odchází chodbičkou a po tvářích jí tečou obří krokodýlí slzy. Odběr z hlavičky. Fínka se na mě vyčítavě kouká: „Co jsi to zase dopustila, mami? To bolí!“ Fínko, odpusť mi.
…a další
Odcházím z návštěvy v Motole. Fínku jsem měla celou dobu na klíně. Fínka pláče. Bude tam s tátou. Bude o ní postaráno. Ale neuklidní mě to. Chce se mi brečet taky. Zase jsem selhala. Zase zůstala s pocitem, že se na ní její máma vykašlala.
(Ne) polehčující okolnosti
Až mě jednou postavěj před rodičovskej tribunál, vyrvou mi srdce a budou ho na vahách porovnávat s drobnými pírky, můžu jen doufat, že mi trochu vylepší kredit nespočet probdělejch nocí, kdy jsem jí chovala v náručí, aby s teplotou aspoň chvíli zaspala. Že mi bude přičteno k dobru, že jsem za pár mililitrů odsátýho mlíka lezla zpostele po čtyřech s příšernou bolestí kloubů.
Odpusť mi
Můžu doufat, že jako polehčující okolnost bude bráno, že jsem jen člověk a že prostě neustále dělám to, co můžu. I když to holt někdy nestačí. Odpusť mi, Fíno. Mám tě moc ráda.
