Orlí pera – crashtest cti
Při namátkový prohlídce mojí krabičky pokladů jsem narazila na pečlivě střeženou výšivku. Tři orlí pera. Skautská odborka, kterou jsem kdysi plnila. A splnila. Čtyřiadvacet hodin mlčíš, čtyřiadvacet hodin nejíš a čtyřiadvacet hodin jseš o samotě nikým nespatřen v přírodě a fízluješ tábor (zde se to mírně liší oddíl od oddílu, holky, včetně mě, mívaj někdy jen dvanáctku, ale zas jiný holky, drsný holky, včetně mojí sestry, si klidně střihnou čtyřiadvacítku).
Je to taková skautská obdoba maturity. Zkouška dospělosti. Přechodovej rituál. Crashtest cti. Protože je jasný, že můžeš potajmu ve stanu sežrat tu čokoládu, co ti poslala máma. Nikdo na to nepřijde. Ale ty o tom budeš vědět. A u každýho husťáka, co dobrovolně podstoupí tohle martyrium, aby překonal sám sebe, by žádná levárna neprošla skrz jeho bojovnickou čest. Je to něco jako Mak’gora u Orků. Tradice, kterou nechceš porušit.
Nežer, mlč a ztrať se
Hladovka je útrpná. Přeci jen je ti teprve patnáct, jseš ve vývinu a potřebuješ se futrovat od rána do večera. Ale nakonec je to asi nejvíc easy. Prostě jen jeden den tiše skřípeš zubama, když se ostatní ládujou. Je to blbý, ale dáš to.
Samotka je větší výzva. Musíš vymyslet fajnovej úkryt, kde tě nikdo nenajde a občas i použít Sílu („Nechceš teď lízt na ten posed, dědo. Chceš to obrátit a jít domů. Nelez sem, nelez sem!!! Sakra, dědo!!!“). Ale i to se dá.
Nejhorší zkouškou je mlčení. Tady totiž nemůžeš ani skřípat zubama. Celej den pečlivě volíš, co chceš sdělit. Papír toho sice snese hodně. Ale kdo by ho s sebou neustále tahal, že jo? A prstová abeceda je zoufale pomalá.Takže něco prostě neřekneš (jo, na impulzivní sdílení úžasnejch věcí typu „jee, my máme krásnej růžovej toaleťák“ dojela už řada kadetů). Ráno se musíš vzbudit s první myšlenkou, že máš bejt zticha, jinak je veškerý snažení z předchozího dne v loji.
Hotovej ráj
A pak to dokážeš! Je ti slavnostně přidělena výšivka, kterou už pak celej život opatruješ jako svátost. A víš, že tvoje stamina povyrostla nejmíň o deset bodů.
A tak si řikám, kde bychom jako lidstvo byli, kdybychom každej aspoň jednou za život dokázali bejt den sami, den nežrat a den držet hubu. Hotovej ráj na zemi.
