Osiřelec se měl stát Buddhovým sparring partnerem při moderovaný besedě v rámci Světa knihy. Nestalo se tak. Nakonec mě ani tak nemrzlo, že jsem se tam nemohla exponovat sama, jako spíš to, že jsem se nemohla s autorkou Mirou Marcinów vidět naživo, pořídit si Osiřelce a nechat si ho podepsat. Jeden podepsanej výtisk jsem si nakonec na Argu vydyndala. A bylo mi velkou ctí. Mira píše opravdu skvěle.
Každý prožívá smrt po svém
Osiřelec je kniha o smrti. Každá smrt je specifická. Ať už nám umře pes, dědeček, dítě nebo matka, ovlivní nás to určitým způsobem do budoucna. Myslím, že smrt prožívá trochu jinak vnuk, který už si s dědou nikdy nepůjde pouštět lodičky. O trochu jinak matka, která nikdy svýmu dítěti nedá pusu na dobrou noc. Co teprve dcera, která zůstane bez matky v době, kdy s tím nikdo nepočítal.
Univerzální jazyk smrti
Zároveň ale smrt promlouvá i univerzálním jazykem. Jazykem lásky těch, co odcházejí, i těch, co zůstali. Jazykem společných zážitků a vzpomínek, který blednou, ale nedokážou nikdy tak docela zmizet.
Láska a vyšinutosti
Jazykem drobných vyšinutostí, který jsme na tom druhém milovali i nesnášeli zároveň, a teď zjišťujeme, že nám utkvěly tak hluboko, že je děláme taky. Nosíme tělový punčochy, vstáváme ve čtyři a pijeme kafe, říkáme stejný hlášky…
Brečet a hojit se
Tenhle univerzální jazyk je v Osiřelci dost patrnej. Myslela jsme na babičky i dědy, který už nikdy neuvidím. Myslela jsme na Žofku. Přestože Mira nepsala o mně, nýbrž o sobě, je vidět, že v tý smrti jsme všichni spolu. Pobrečela jsem si, zasmála se a zas se kus něčeho ve mně trochu zahojil.
Mira měla mámu
Mira měla mámu. Mámu, která litovala víc ukončení studia než těhotenství. Mladou mámu, krásnou mámu, mámu samoživitelku. Mámu, co hodně pila i kouřila. Mámu, co měla spoustu chyb a přesto dělala, co mohla. Ta máma pak odešla.
Rok na rozloučení
Od sdělení diagnózy měla Mira rok na rozloučení, kdy na sebe vzala posvátnou, ale těžkou roli vyprovázení svý matky do smrti. Stačí rok na to, abyste se dokázali rozloučit s kusem sebe? Stačilo by deset let? Celý život?
Zase příště
Osiřelec je geniální kniha. V momentě, kdy jsem ji dočetla, jsem se chtěla okamžitě vrátit na začátek a začít znovu. Z úcty ke knize jsem to neudělala, protože nemám ráda, když jsou stránky rozmočený. Mýma vlastníma slzama už vůbec ne.
Mohla bych to být já
Mira píše skvěle. Psát skvěle o smrti je svýho druhu umění. Popsat svůj zážitek dcery, která přišla o svoji životní funkci, ve níž byla fakt dobrá, a podat to tak, že máte pocit, že tam jste taky a prožíváte každý drobný detail, jako by se stal vám…velkej respekt.
Osiřelec
Přijít o matku je stejný napříč všemi živočišnými druhy. Včelstvu bez matky se říká osiřelec. Takový včely jsou zmatený, frustrovaný, nervózní. Úl osiřelce zvláštně hučí. Včely vylétají ven a dobrovolně umírají na sněhu.
Přečtěte si tu knihu, usmívejte se a brečte. Brečte a pak běžte obejmout svoji matku (máte-li tu možnost). Nic nemrzí víc než promarněný objetí.
