Otužování. Poslední dobou hlavně zásluhou zmrzlýho chlapíka Wima celkem populární záležitost. Komu nejde pára od huby z koupele v zamrzlym rybníce, jakoby nebyl. Naposledy se takhle ve velkym prosekávaly ledy kvůli věštění na Štědrej večer. Nutno však podotknout, že to obří haló kolem je opodstatněný. Až nebývalá odolnost vnější i vnitřní jsou neprůstřelný argumenty pro. Kam se hrabe „Vyděržaj pioněr“
Zmrzlý ruce, ledový nohy
Chlad jsem nikdy nemusela. Ledovej vzduch je pěkně úhylnej parchant. Bez dovolení si zaleze všude a žádný vymítání ho odtamtud nevyžene. Pocit, že je mi zima, byl někdy horší než hlad. Zmrzlý ruce, do kterejch se pomalu vrací cit a s nim bolest tak příšerná, že bych si prsty nejradši sama ukousala. Nechutně ledový nohy v lyžácích, ofouklý bolavý uši a rudej nos, do kterýho se necvrnká, jinak bych o něj mohla přijít.
Dodneška se mi ježej chlupy hrůzou, když si vybavim tu sibérii, než se na chalupě zatopilo. Seděla jsem tam neprodyšně zabalená do deky a čekala, až bude líp. Když jsem po prochozený mononukleóze nesměla rok pít, z těch nočních návratů z hospody a mrznutí na zastávkách bych se taky poblila (byť jsem neměla ani kapku lihu). To všechno jsou věci, bez kterejch se ráda obejdu. Dejte mi teplej čaj a vlněný rukavice a budem zase kamarádi.
Dělej to, čeho se bojíš
Matky nemaj lehkej život. Spánek je na několik let v podstatě luxus. Zbytná záležitost. Jí se taky sporadicky. Jen, když vyzbyde čas. Jako matka bojovnice po dvou preeklampsiích, půlročním inkubátoru a nekonečnym poklusu po doktorech jsem hledala něco, jak se nakopnout. Se svym naturelem jsem samozřejmě šla cestou největšího odporu. Jinak by to nebyla taková sranda. Začala jsem se otužovat.
Začít po lžičkách
Otužování je disciplína, která by se měla provádět postupně. Aby to bylo pořád příjemný. Tak to říkali. Já to prostě pomalu neumim. Začala jsem tak, že jsem jednou po teplý sprše otočila kohoutkem do protisměru. V zápěstí hrklo, v kohoutku a ve mně též a tekla ledová. Párkrát jsem protočila panenky. Neměla jsem si to přece jen dávkovat po lžičkách? Ale ne. To půjde.
Ledový levely
Pak jsem tu teplou vodu na začátku vyškrtla úplně a sprchovala se rovnou studenou. Lízt v zimě do řek, potoků a venkovních bazénů byl další pokořenej level. Teď se otužuju už pátým rokem a vynechala jsem všeho všudy asi jen čtrnáct dní během šestinedělí s Bašíkem. Tam je záhodno bejt v teple. Ono to pak totiž bolí. I když jsem nemocná, tak na sebe aspoň na pár sekund tu ledovku pustim, aby se jí nestejskalo.
Last man standing
Ledovej booster imunity fakt funguje. Nemocná bejvam málokdy. I když je celá rodina na lopatkách s chřipkou, tak si dám max. dva dny lehkou rýmičku a jedu dál. Ve výsledku to není úplně praktický, protože jako last man standing se musím postarat o zbytek polního lazaretu. Ale rozhodně si nestěžuju. Furt lepší bejt nedobrovolnej felčar než úplně grogy.
Bundu nech doma
Můj přístup k chladu se změnil. Láskou bych to přímo nenazývala. Ale myslím, že od čirý nenávisti jsem se dostala k vzájemný úctě. Dřív bych od podzimu nedala bez bundy ani ránu. Teď jsem schopná vylízt ven jen v mikině a docela si pískám. To přišlo samo. Jako bonus. Čím dál tím častěji jsem docházela k tomu, že mi zima vlastně není a když náhodou trochu jo, tak je to pořád hratelný.
Hlavu k ledu
Otužování je hlavně v hlavě. Když se rozhodnu, že to dám, tak to dám. Na mym postoji k zimě a ledový vodě přitom vůbec nezáleží. Maximálně mi to posune startovací lajnu o pár metrů dál, nebo blíž. Což nehraje roli. Víme, jak dopadnul nešťastnej zajíc, když se snažil ztrapnit želvu. Otužovat se začínám už v momentě, kdy lezu z nedbalek. Když je zima ještě daleko. Otužit hlavu je nejtěžší. Tělo se přidá celkem ochotně bez ohledu na to, jakej mrazovej chcípáček to je. Otužilá hlava je game changer. A hlava (i tělo) se logicky otuží jenom otužováním.
Mimo smrádeček a pohodlíčko
Když lezu do ledový vody, učím se fungovat mimo svůj smrádeček a pohodlíčko. Relativně bezpečně, jelikož tady nejsme na Titanicu. Nemusím se bát podchlazení. Je to takovej trénink v laboratorních podmínkách, aniž bych došla nějaký újmy. Zjišťuju, že s klidem můžu bejt pár chvil v něčem nepříjemnym a přežít. Spousta dalších věcí mě pak už tolik nestresuje a neohrožuje, protože vím, že to zvládnu.
Nervat to na sílu
Na celym procesu je pro mě nejtěžší odevzdání. To se učim pořád. Lhostejno zda lezu do vody, nebo stojim v mrazu na zastávce. Nervat to na sílu, ač by mi to šlo. Já jsem dobrá v tutom, ne že ne. Ale prostě to pustit. Uvolnit se. Dejchat. A nechat toho bílýho chodce, ať mi chvíli kouše prsty u nohou zaživa. Pak paradoxně vydržim nejdýl a vlastně je to i celkem sranda.
P.S. Otužování má ještě jednu výhodu. Pro svý nový plavky (díky Barbro🙂 , který jsem v létě vytáhla asi jednou, mám celoroční užití:)
