Pirátskej úsměv aneb neuchráníš je před ničim

spocklidem pirátskej úsměv

Je až děsivý, jak děti někdy kráčej ve stopách svejch rodičů. Barnabáš si nedávno vyzkoušel, jaký to je bejt pirát. A narozdíl od maminky to doopravdy dotáhnul do konce.

Pirát po mamince

Je to už pár let, co jsem si málem vyrazila přední zub. Pravou jedničku. Na čarodějnice nás s kamarádem nenapadlo nic lepšího, než si jen tak pro radost zapogovat. Kupodivu jeho čelo v mym úsměvu netvořilo zrovna harmonickou dvojku. Ozvalo se rozkošný křupnutí a zub se najednou kejval jako blázen.

Následovaly nekonečný dejchánky v zubařskym křesle. Čištění kanálku je velmi citlivá, až filigránská záležitost. Naštěstí se ale zub podařilo zachránit. Sice umřel, to jo. Ale zůstal v dásni. Na mně to hlubší trauma nezanechalo. Kromě zklamání, který jsem způsobila svýmu bráchovi. Protože jsem nevyfasovala zlatej zub jako Jack Sparrow.

Jen tak si vyrazit zub

Na zranění a úrazy všeho druhu u nás byla expert spíš Serafína. Doteď. Barnabášek totiž nedávno dle svejch slov „žakop, upadnul a byl smutnej“. S gustem sebou třísknul na dlažky. Přímo na obličej. Plakal. Ale nic extra. Umí to líp. I u daleko míň dramatickejch věcí. Pak chodil, řikal „Pfuj, Pfuj“ jako Starej Smrďa Rum a plival kusy zubu na všechny strany. Kusy pravý jedničky. Jak jinak. Mysleli jsme si, že si kus urazil. Stejně jako jeho sestra o pár let dřív ve vaně.

Bašík byl na svý poměry až neuvěřitelně drsnej. Celou dobu se tvářil, že je v pohodě. Jedl úplně všechno. Na bolest si nestěžoval. A to on se většinou upomíná. „Teď trpim. Tak se sakra starejte!“ Radši jsme se ale stejně šli pochlubit zubařovi. Tam jsme zjistili, že zub je nejen uraženej, ale i rozlomenej vejpůl.

„To musela bejt ale rána. A taky to muselo hrozně bolet. Ten zub vytrhnem. Jinak se tam dostane infekce. V nemocnici to normálně nedělaj, ale my to uspíme. Aby neměl otřesnej zážitek.“

Uff. Trochu úleva. Ale nechá si pak po injekci do tý pusy ještě hrábnout? A vůbec…nechcete radši vytrhnout tu jedničku mně?

Neochránim je před ničim

Barnabáš mi seděl na klíně, objímala jsem ho a držela za ruce. Sestřička mu držela hlavu. Dostal uspávačku, trochu breknul, ale za chvíli si s vědeckym nadšenim prohlížel všechny přístroje a tlačítka kolem. Vodu do kelímku si napustil hned několikrát. Jeden nikdy neví.
Pak se začalo trhat. Příšernejch deset sekund. Bašík trochu kníral a pak se mi jeho „Mami!“ zařízlo pod kůži stejně bolestivě jako brk Dolores Umbridgeový.

„Ty v*le,“ běželo mi hlavou, „neuchráníš je. Nikdy před ničim. Žofku jsi nedokázala ochránit. Fínku jsi neochránila před dlouhejma a děsivejma měsícema v inkubátoru. Ani před nekončícim utrpenim a nepohodlim v podobě všemožnejch injekcí a hadiček. Ani před sluchovou vadou. Dokonce ani Barnabáše se ti nepodařilo ochránit před blbym zubem. Co je mu platný, že by sis klidně nechala vymlátit celou čelist kladivem. V tom křesle sedí on…Jseš matka na baterky. Jestli ne rovnou na h*vno!“

Je to tak. Neuchránim je před ničim. To ani nejde. Nikoho neochránim před bolestí, před životem, před sebou samym. Ale vždycky jsem tam s nima byla. Se všema. Se Žofkou, s Fínou i s Barnabášem. Ať se dělo cokoliv. Přestože jsem na tom většinou byla jako Mrakoplaš a:

„Jediné, co bych si opravdu přál, je, abych tady nebyl.“

Nikdy jsem je v tom nenechala. Nikdy jsem nezdrhla.

„Jsem tady, Bášo. Jsem tu s tebou.“

Drsnej intelektuál

A pak byl najednou zub venku. Barnabáš se zvednul, otřepal se, utřel krev do rukávu a šel. Ještě v čekárně zkontroloval rybičky a koš na automatický ovládání. Přece neopustí místo činu, dokud si neni jistej, že je všechno v richtiku. Cestou domu si pak nechal za odměnu koupit časopis s autama, džusík a dortík (to jsme zubařovi radši neřekli).

Tak přece jenom máme v rodině piráta. A je to zrovna Barnabáš. Náš filozof, humanista a sokol teoretik. Ten, co umí říct „otorinolaryngologie“ a „průmyslové velkorypadlo“. Sečtělej a distingovanej. Dokud se nezačne smát.

„Budete mít teď doma pár let sígra, no. Ale všude říkejte, že ty druhý dopadli mnohem hůř.“

Napsat komentář