Planeta idiotů boří mýty o tom, jak by měla správná apokalypsa vypadat. Takovou jsme ji zkrátka ještě neviděli. Je pravděpodobný, že o zombících jako funkční sběrně na organický lidský odpad jste už slyšeli. Způsobů, jak se poprat s následky jaderný války už tu taky bylo nespočet. Ale plošnou proměnu obyvatelstva na usměvavý idioty bez vlastní vůle jsme zatím mohli zažít jen u Iry Levina ve Stepfordu.
Zelený postapo
Jestli je Hastrman od Urbana zelený román, tak Planeta idiotů od Bureše je zelený postapo. Zaručuju vám, že po přečtení bude Green Deal to nejmenší, co budete ochotný okamžitě podepsat. Člověk je tvor pohodlnej a rád nosí klapky na očích. Většinou do doby, než kebulí řachne přímo do zdi, nebo mu je někdo serve násilím.
Pak je tu ještě třetí možnost, pokud budeme zvesela ignorovat veškerý předchozí varování, tak si ty klapky nakonec (taky vesele) sundáme sami. S úsměvem idiotů budem milovat vše kolem a s nenávistným šklebem likvidovat všechno, co ohrožuje jednotu. Matku.
Hippiesácká idyla
Na Zemi se děje něco divnýho. Začínají se uklidňovat všechna ohniska válečnejch konfliktů. Lidi se přestávají nenávidět, usilujou o mír, všeobecný bezpečí a efektivní udržitelnost. Vypadá to jako woodstocková hippiesácká idyla, za kterou by květinový děti dali i svý poslední batikovaný triko, ale nějak to smrdí.
Jak se stalo, že ti, co si ještě včera šli po krku,si dnes ležej v náručí (a to je ještě dost cenzurovaná verze!). Co se tady stalo?
Vrať mi moje mrtvoly
Vlastně to je trochu zombie apokalypsa, ale jiná, než jsme čekali. Zombíci nežerou maso, ale milujou se navzájem. Zlatý oživlý mrtvoly! Já je chci zpátky. Jsou odporný, ale předvídatelný. Chovají se tak, jak se od nich očekává.
Banda fanatiků
Planeta idiotů je svým způsobem děsivá. Dost děsivá. Jako když zfanatizovanej dav v Mumii pochoduje ulicí a bez přestávky opakuje „Imhotep, Imhotep“ a vy absolutně nechápete, proč to dělají, ale radši se k nim přidáte, aby vás neušlapali. Nebo již zmiňovaný Stepfordský paničky, kde se s těma ženskýma děje něco sakra divnýho. Zatímco se snažíte zjistit co, času i kamarádek, kterým ještě nejeblo, ubývá.
Než mi na to přijdou
Tyhle chvíle považuji za infarktový a přijdou mi kolikrát horší než kdejakej horror (a to se bojím i u Scary movie!). Asi to brnká na nějakej skrytej primární strach někde v podvědomí, že to, že jsem jiná, je dost nebezpečný. Brzo mi na to přijdou a pokud mě rovnou neodprásknou, tak mi aspoň přistřihnou křidýlka.
Všichni jsme idioti
Planeta idiotů je útlá knížka. Byla bych ji přečetla za jeden večer. Občas jsem se musela zastavit a rozdejchat to. Odmontovat si vyděšenej idiotskej úsměv z tváře. V mým životě zanechala pachuť ještě na dlouhou dobu. Hnusná žluč, co mě nutí zvracet znovu a znovu a znovu.
Asi si to fakt zasloužíme. Chováme se jako idioti. Nevidíme dál než do večeře a pak se divíme, že nás zítřek s bratrským úsměvem roztrhá na cucky.
