Žádná velká mise se neobejde bez pořádnýho backupu. Osamocenej hrdina je husťák, to víme všichni. Jeho neúnavná snaha je svym způsobem sexy. Ale je to strašně vyčerpávající. Většinou takovej hrdina i dřív či později hrdinsky skape.
V backupu je síla
Neni nad to udržovat si svůj podpůrnej tým. Síla skupiny se již prubla mnohokrát. Čtyři mušketýři, sedum trpaslíků, sedum statečnejch, Společenstvo prstenu, Fénixův řád, Brumbálova armáda, Avengers, Bratrstvo kočičí pracky…
Já svůj podpůrnej tým mam. Smečku, kam si můžu kdykoliv přijít pro pohlazení, chlapskou herdu do zad, sušenky, panáka, pochopení…
Dlouho jsem byla solitér. Dementní hrdina, na jehož snaze zachránit celej svět, nebylo sexy vůbec nic. A i když už si dneska občas necham i pomoc (fakt!), jsou chvíle, kdy prostě budete sami, ať se vám to líbí nebo ne. Pro tyhle případy mam svůj vnitřní tým. Kompaktní balení podpory na cesty. Skrytej first aid kit pro každou příležitost.
2013. Vestibul Rajský budovy na VŠE. Čekání na státnice
„Slečna Machutová. Pojďte, jste na řadě.“
Jdu a srdce mam skoro až v puse. Za mnou se loudá nesourodá čtveřice, o který vim jen já. Můj doprovod. Ve skutečnosti se loudaj jenom tři. Ta čtvrtá běží napřed s vrhací sekerou v ruce a ráznym kopnutim rozráží dveře. Rychle obhlídne situaci: „Čisto, brouku. Můžeš dovnitř.“ Lehce na mě kývne, hodí si cop na záda a povzbudivě se usměje.
Vejdu do místnosti téměř v infarktovym stavu. Trojice profesorů mě tiše pozoruje: „Tak si pojďte vytáhnout otázky.“
Drobná stařenka mě pohladí po ruce: „Tak běž, Klári. To zvládneš, zlatíčko. Jenom chvilka a budeš to mít za sebou.“
Začínám blekotat cosi o neziskovejch organizacích. Zkoušející na mě soucitně kouká jako na topící se koťátko. Je mi celkem trapně. V tom se za mnou ozve:
„Zdá se mi to, nebo tomu chlapovi děsně smrděj nohy? To je hnus. Měli by ti to dát jenom za to, že tady v tom smradu musíš sedět.“ Slečna v pyžamu a plyšovejch bačkůrkách si pohoršeně zacpává nos. „Pak si dáme něco dobrýho. A zejtra se budem jenom válet, jo?“
Teče mi do bot. Vařim z vody a už mi docházej nápady. K*rva, co teď?
„Jestli bude dělat problémy, tak…“ řekne drsňačka s copem a výmluvně potěžká sekeru.
Poslední ze čtveřice, dosud mlčící dívka si posune brejle na nose a odloží komiksovou knížku: „Ty jo, myslím, že to bylo někde v sešitě, jak sis tam kreslila meče a draky. Podtrhla sis to barevně.“
„No jasně, díky, sis!“
Státnice jsem zvládla.
2015. Podolská porodnice. Příprava na císaře
„Tohle nemyslej vážně, že ne? Timhle do tebe nebudou řezat?“ Zavrčí copatá žena a stoupne si mezi mě a doktora.
„To je v pohodě. Je to nutný. Musíme zachránit to dítě.“ Ustoupí, stoupne si vedle mě, ale stejně se na doktory dívá s krajní nedůvěrou.
Stařenka sedí u mý postele a něžně mě hladí po vlasech: „To zvládneme, holčičko. Odhodlanou ženskou nezastaví nic. Já o tom musim něco vědět,“ zazubí se na mě.
„Ten chlap má celkem pěknej zadek,“ komentuje slečna bačkůrková chlapa se skalpelem. Když vidí můj výraz, pokračuje: „Jakože můžem bejt v klidu. Někdo s takovym zadkem to určitě nepodělá.“
Dívka s brejlema prohlásí: „Pravděpodobnost, že to přežiješ ty i dítě je poměrně vysoká.“
„Buď už zticha, chytroprdko. Radši nám něco přečti,“ usadí jí copatá.
Brejlatá začne nahlas předčítat z knížky, co právě drží v ruce a já pomalu odplouvam někam pryč…
O několik okamžiků později se narodí maličká Serafínka.
2020. Léto. Blíže neurčenej venkov. Dětský hřiště
Serafína se točí na kolotoči. Před chvílí se jí vybil implantát, takže neslyší vůbec nic. Její sestřenice na ní křičí, že už chce zastavit. Než to stihnem vyřešit, začne na ní řvát pani, co kolem venčí psa:
„Holčička chce zastavit!! Okamžitě zastav!!!“
Je to ranařka od pohledu a začne se k Fíně nebezpečně přibližovat. Copatá už natahuje tětivu: „Nemůžu minout. Sejmu jí. Nebude se trápit dlouho.“
„Ona vás neslyší!“ zachraňuju rychle situaci. Mezitim je sestřenice bezpečně odstraněna z kolotoče.
„Jo vona je hluchá, jo?“ řekne pejskařka.
Dívka s brejlema ani nezvedne oči od knihy a zamumlá: „Říká se neslyšící.“
„To jako vůbec nic neslyší, jo?“
„No, aspoň nemusí poslouchat ty tvý blbý řeči. Narozdíl od nás,“ protočí panenky slečna v pyžamu, aniž by se přestala houpat.
Stařenka se usměje a řekne: „Vsadim se, že to pani nemyslela zle. Půjdeme si udělat kafíčko, hm?“
Pořiď si svůj podpůrnej tým
Z toho plyne…Nebuď labuť a pořiď si svůj podpůrnej tým. Ať už reálnej nebo imaginární. To, že se to odehrává jen uvnitř tvý hlavy, neznamená, že to neni skutečný. A když za tebou všechny tvý části bezvýhradně stojej, jsi za vodou. Možná pokaždý nevyhraješ, ale rozhodně v tom nebudeš sám a pravděpodobně se u toho budeš i dobře bavit.
