Na Polistopad jsem se těšila. Byla to jedna z knížek, které naruší plány a jdou na pořadí ihned, jak dorazí. Točí se kolem otázky, co trápí i mě. Kolik z komunistických pohlavárů po roce 89 jen změnilo barvy a dál se hřeje na výsluní? Hrdinové ale jen vytloukají klín klínem. Bude to stačit, myslíš?
Polistopadová historie
Tohle je ta peripetie v jeho osobním dramatu. Ta scéna, kdy musí dokázat, že není jako ostatní. Že není lhostejný k tomu, co se dělo a děje.
Už při objevení spisu Lilian Landové mě překvapilo, kolik z estebáků se po revoluci začlenilo do běžného provozu, plynule přešlo pod křídla BIS či pořádkové služby a za své činy (tvrdé výslechy, pronásledování, šikanu a spoustu dalších deliktů, o kterých se raději ani nemluví) nebylo nikdo potrestáno.
Rozhodně nesouhlasím s lynčem, který probíhal například po druhé světové válce, kdy se popravovalo jak na běžícím pásu. Nastolit nový pořádek tak, že se budu chovat stejně jako ti přede mnou a páchat stejné zlo jen s jiným „ideálem“, mi nepřijde jako dvakrát šťastné řešení. Přesto si myslím, že se Česká republika s touto částí své historie úplně nevyrovnala, a chápu, že to může řadu lidí deptat a štvát.
Sametová revoluce, divoký devadesátky
Jsou věci, o nichž si říkáme, že se nám nemůžou stát, nebo že bychom je nikdy neudělali. Platí to vždycky jen do momentu, kdy sami sebe překvapíme tím, že se začnou dít a že už je děláme.
Štve to i hlavního hrdinu Aleše. To je takový ultimátní příklad člověka, jenž měl velké sny, ale nějak se mu nepodařilo je uskutečnit. Má přítelkyni Danu, s níž má takový zvláštní nejednoznačný vztah. Kdysi v něm asi byla i láska, teď je při sobě drží spíš pocit, že být sám je horší než být aspoň s někým.
Právě otec Dany, významný komunistický novinář, ho přivedl na myšlenku, jak je vlastně nefér, že člověk fungující jako hlásná trouba minulého režimu, veřejně překrucující fakta tak, aby vyhovovala propagandě, má dodnes vilu, spoustu peněz a kontaktů, zatímco on, Aleš, nemá nic. Doposud bych ho i tak nějak chápala. Jak to ale už s revolucemi bývá, dost často se zvrtnou. Ostatně ne vždycky se všechno podaří, jak říká Zdeněk Ondráček, který na Národce mlátil studenty, a vymkne se to i zde.
Kniha rozporů plná
Jenže i klid má svojí otevírací dobu.
Z Polistopadu mám mírně rozporuplné pocity. Je mimořádně dobře napsaný. Pasáže povrchních rozhovorů demonstrujících, jak plochá a frustrující naše realita lemovaná povinnostmi může být, střídají až poetické obraty a vyjádření, které jsem si poctivě zapisovala, abych se k nim mohla později vracet a znova je převalovat v ústech jako čtvereček hořké čokolády.
Všichni hlavní hrdinové mě ale bezmála celou knihu strašně rozčilovali. Jestli to bylo schválně, klobouk dolů. Vystavět děj na lidech, kteří vás prudí téměř vším, co řeknou nebo udělají, je docela oříšek. Vlastně to ale docela funguje. Ukazuje to tenkou hranici mezi spravedlivou naštvaností na systém, jenž zanechává v lidech pocit, že byli podvedeni, a tím, že věci vezmeme do vlastních rukou a místo očí a svědomí svého národa se staneme i vykonavatelem.
Kromě Aleše mám tak stejný problém i s Čeňkem, jehož staromilské macho fitko v dnešní volnočasové nabídce dost zapadá, a tak furt jen skuhrá, jak by chlapi měli být chlapi. Jeho „válku na ně“ a „zkurvený buzny“ by se snadno ztratilo v produkci pivních průpovídek na nádraží ve Všetatech, ale uprostřed Prahy je to mírně úsměvné.
Dobré otázky ze špatných úst
Prý nevidíme hvězdy tak, jak jsou, ale jak byly. Vždycky jenom minulost, protože přítomnost je nedosažitelná. Už se stalo, už je pozdě. Můžeme se jen dívat.
Když chcete být ten dobrý a dělat věci správně, máte holt svázané ruce. A to je trpké, ale já si myslím, že je to tak správně. Z člověka, který chce změnit svět, se může velmi snadno stát neúprosný diktátor a těch jsme tu měli a pořád máme dost.
Přes určitý výhrady, kniha stojí za přečtení. Už jen pro otázky, jež si klade. Co na tom, že jdou z úst hrdinů, kteří vás tak trochu serou. Odpovědět si na ně budete muset stejně sami, nebo se o to minimálně pokusit.
