Popel a prach rozhodně vzbuzuje neklid. Přináší takovou vizi, kterou nechceš. Fakt ne. Jasně, přečíst si o tom je bezva. Zaháklo mě to solidně a nepustilo. Ale prosím, ať nic takovýho neni pravda. Do Pomezí se opravdu dostat nechci. Nepomůže ani fakt, že si toho nejspíš ani nevšimnu.
Další magor
Pokud v dnešní době vidíš něco, co druhý neviděj, máš celkem problém. Dřív nebo pozdějc přijede banda pánů v bílejch pláštích a přiveze ti košilku, která se zavazuje vzadu. Blázen, magor. Nasadíme prášky a budem doufat, že se to zlepší.
Hlavní hrdina je přesně v tomhle svrabu. Prvního démona spatřil, aniž by o to stál, ještě než se naučil mluvit. Snažil se přivolat pomoc. Nějak vyjádřit, co právě zažil. Ale řevem přivolaný rodiče se ho snažili uklidnit marně. Prostě neviděli to, co on. Nevěděli, o co tady jde. Nemohli pochopit.
Krásný dětství
Pak přišly sny. Lidi v trestaneckejch oblecích, klubka zrezivělýho ostnatýho drátu. Jámy plný mrtvol. Taky ho ve spánku navštěvoval kámoš. Jestli teda může bejt kámoš někdo, kdo je už dávno mrtvej. Věru krásný dětství.
Mnohem později se omylem propadnul do světa Pomezí. Praskliny. Průrvy. Díry mezi životem a smrtí, kterou obývaj mrtvý nebo položivý duše. Ležíš-li v kómatu, pravděpodobně zde budeš mít svůj odraz.
Vítej v Polosnu
Jsou tu stejný domy, stejný židle, všechny naše věci. Akorát vypadají trochu jinak. Jsou to jen přízraky. Deformovaný tím, jak je v hloubi duše vnímáme. Dokonce i naše myšlenky tu nabývaj určitejch tvarů.
Vzhledem k tomu, že se málokdo drží skautskýho „bejt čistej v myšlenkách i skutcích“, je tu pěknej bordel a přízrak za každou pouliční lampou. No mně by z toho na tuty štrejchlo. Chlapíkovi přišijou „jen“ schizofrenii. Fakt, že v tomhle marasmu má i nějaký poslání, přijme celkem v klidu.
Popel a prach – Ztracená lest
Kniha mi atmosférou připomíná Strachovy televizní minisérie Ďáblova lest a Ztracená brána. Taky se motá kolem víry, různejch náboženskejch odnoží, symbolů. Je to podobně tajemný a děsivý, že by si jeden až stříknul. V nejlepším slova smyslu.
Mrazení jak v Matrixu
Myšlenka, že vedle našeho světa existuje ještě další svět, kterej je jeho obrazem, svět, kde jsou chycený všechny ztracený duše, co se nedostaly nikam dál, je dost nepříjemná. Podobný mrazení jsem měla u jedničky Matrixu. Jako jo, je to fikce, ale co když?
Je to hustý, je to nepříjemný, je to mrazivý. Trochu jsem se bála, trochu jsem si přála, ať už to skončí, protože jsem konečně chtěla vědět, co se to tu k*rva děje. Rozhodně kniha, se kterou se jeden fakt nenudí. Kdo se bojí, nesmí do Pomezí. Anebo možná musí. Buď tu zemře, nebo se už nebude bát nikdy ničeho.
P.S. V medailonku jsem zjistila, že Grzedowiczova žena je Maja Lidia Kossakowska, taktéž spisovatelka fantasy. No, asi si na tuhle rodinu posvítim!
