První školní den. Fína jde poprvý do školy, do první třídy. Moment, který jsem si donedávna nedokázala představit ani v nejhašišovějších snech. V nich často bývaly drápy, chapadla, hodně se tam lítalo a bojovalo s upíry, ale nikdy v nich má dcera nešla do školy.
Uzlinka vs. trojhlavý pudl
To bylo něco tak nepředstavitelnýho, že bych snáz uvěřila v existenci trojhlavýho pudla. Až doteď. Nyní je tady. Dva copánky na hlavě, na zádech aktovku dvakrát větší než ona. Do Uzlinky z Pelíšků jí chybí jen kuše. Tu ale nepotřebuje. Má něco lepšího. Jednorožce. Je klasik.
Aktovka je povinnost
Prázdninová příprava na největší zlom v životě zahrnovala především nákup veškerých školáckých propriet. To Fínu bavilo. Když s babičkou pořídily aktovku Hello unicorns, okamžitě zavrhla svůj léty blátem křtěný outdoorový batůžek a nechtěla už nosit nic jinýho. Že mi z toho čouhaj jen nohy? Kámo, ptal se tě někdo na tvůj názor?
S blížícím se koncem prázdnin jsme jí trpělivě vysvětlovali, že bude škola, aktovka a cvičky. Ukazovali jí kamarády ze školky na tablu, ale čert ví, co se jí v tý její kebuli honilo. You’ll never know.
Zlom je zlom
Ještě den před nadšeně běhala po bytě s aktovkou a pytlíkem na přezůvky (schválně hádej, co je na něm?). Večer už začala probrekávat. Tušila, že je něco špatně. Jinak. Zlom je zlom. A jít do školy? To je setkání dvou tektonických desek. Někdy vznikne tsunami, někdy Himálaje.
Úsměv a slzy
Ráno si vybrala třpytivý sametový šaty, který se sympaticky točej, když tančí. Co kdyby. A šli jsme. Šimon celou spanilou jízdu MHD pečlivě dokumentoval. Před domem byl ještě úsměv, před školou přišly slzy. Fínko, to dáme. Jsme tady všichni spolu.
Jak mluví víly?
Mezitím se před školou zvýšila koncentrace maličkých postaviček s taškami olbřímích rozměrů. Jdeme dovnitř. Před třídou Fínka potkává kamarádku ze školky. Holčička na ní mává a krásným, něžným hláskem volá „Íínko“. Nikdy jsem neslyšela mluvit vílu, ale vsadím se, že by to znělo přesně takhle. Holčička pak nejistými krůčky dojde až k nám a Fínku obejme. Teď se chce brečet i mně.
Sedm statečných trpaslíků
Třída je maličká. Před katedrou je v kruhu uspořádaných přesně sedm lavic. Pro sedm trpaslíků. Sedm statečných. Fínka na chvíli opustí mód konstaního pobrekávání à la „už si toho, sakra, někdo všimněte a vezměte mě zpátky domů“. Zaujatě zkoumá krabičku s dárky na stole. Jakmile objeví igráčkovskou panenku v plavkách (říká, že je to máma, ale já nevím, já jsem určitě nikdy tanga obráceně nenosila), je téměř vyhráno.
Demo s kartičkama
Přichází paní učitelka. Seznamujeme se a pak dětem v drobný demoverzi ukazuje, jak to odteď bude ve škole probíhat. Děti mají přijít před třídu a z kartiček se jmény vybrat tu svou. Z čistě vědeckýho hlediska jsem byla zvědavá, jestli to Fína dá. Jak vypadá FÍNA, ví a s dopomocí to i napíše. Otázka je, jestli ji předchozí SERA nezmátne.
Hovadiny si nech
Otázka zůstala nezodpovězená. Fínka k tabuli nechce a pláče. Tak jdem spolu. Jako poslední. Kartička na nás zbyde. Velmi mě potěšilo, že mi hlavou neběžely hovadiny typu „to budem fakt jediný, kdo to nezvládne?“, který bych tam očekávala. Běžela mi tam jen uklidňující mantra „klidně budu největší lůzr matka ve vesmíru, s tím dokážu žít, hlavně když bude Fína bude v pohodě.“
„Kyka!“
Na tabuli jsou nakreslený obrázky. Na každém něco chybí. Kytka nemá okvětní plátky, sluníčko paprsky, auto kolo. Děti se mají nejdřív přihlásit a říct, co je tam namalovaný. Všechny děti křičí a znakují jedno přes druhý. Fínka sedí a nedělá nic. No co, ne vždy se všechno podaří. Nebo? Když se jí paní učitelka zeptá, ukáže na tabuli a říká „kyka“. „Ano, správně, Fínko kytka.“
Prosadit se strachu navzdory
K tabuli jde zase poslední a ne úplně dobrovolně. Stojí u svýho stolečku a s výrazem nechuti opakuje „dobdě, dobdě“ (však už jdu, no ne?). Paní učitelka jí k dokreslení nabízí kolo. Fína se mračí a sveřepě ukazuje na svojí „kyku“. Je to dobrý. I pod vrstvou smutku, zmatku, nejistoty a strachu z neznáma si dokáže prosadit svou. Mám dokreslit nějaký blbý kolo, když mám na výběr kytku? Hold my beer.
Na šichtu do Kolbenky
První dojmy? To půjde. Bude to kurevsky těžký. Čeká nás strašný práce doma s úkoly, logopedií a vůbec. Je ale důležitý se na to nevybodnout, protože se nám to vrátí. Prý. Paní učitelka je úžasná. Jestli bude někomu šlapat po krku, tak jsme to my. Rodiče. Určitě ne děti (heleďte se, v tý škole, kde se po nich furt něco chce, to je jako narvat je na šichtu, na osmičku do Kolbenky).
Nebelvír vs. Mrzimor
A Fínka? Se svým Voldemortem se střetla už tolikrát a vždycky přežila. O ní strach nemám. Doufám, že se svou nebelvírskou odvahou sesbírá všechny viteály a možná se i naučí mluvit. Naší první Cestu máme za sebou. Nobelovku jako Cormac McCarthy za ní nedostaneme. Za to na nás čeká nechutně mrzimorská dřina.
P.S. Přátelé, nejspíš nebudu stíhat svůj život. Možná nebudu ani spát. Budu potřebovat kafe, spoustu kafe. Takže dává-li ti Spocklidem smysl a nechceš, aby se ze mě stala zombie, kup mi horkej šálek zde.
Čeká tam na tebe článek o přebujelý produktivitě. Ten se ti bude teď na začátku školního roku hodit. Vřele doporučuji všem, kdo (stejně jako já) běhaj jak krysy v kolečku a mají pocit, že je to jediná správná a ušlechtilá option. Není.
