Poslání. Důležitá mise, pro kterou jsme byli stvořený. Vnitřní žár a vnější tlak, co z člověka vybrousí mimořádně kvalitní diamant. Zkus si to říct nahlas. Jak ti to zní? Mně teď už dost blbě. Mírná šlechetnost nezakryje medvědí dávku nabubřelosti.
Nic na mě nezbylo
„Kterýpak mužský by nechtěl zachránit svět, hlavně když má na to parádní šaty a stačí k tomu umět špatně číst a psát.“
A přesně takhle jsem dřív poslání ve svym životě vnímala. Pompézně. Podobně jsem k němu i přistupovala. Musí to bejt velká věc. Nehodlám nikde jen tak přicmrndávat. Chci minimálně zachránit celej svět. V některejch věcech jsem holt až zbytečnej megaloman.
Skutečnost je trochu jinde. Většinu záchrannejch akcí už zplanýrovali kluci a holky z Avengers. Na mě toho moc nezbylo. To vede k jistý rozmrzelosti. Trudnomyslnost pnoucí se mou myslí by se dala prodávat na blackmetalovejch festivalech. Proti ní ani ověřený pinknutí balónem nepomůže. Když nemůžu mít svůj olbřímí task, k čemu vlastně jsem?
Zvučný slova do cívíčka
Toužila jsem po velkejch akcích zvučnejch jmen. Když už nic jinýho, tak v tom cívíčku to zatraceně dobře vypadá. Klára – the life saver. Klára – kamikadze. Klára – guru of living happily ever after, což? Cokoliv. Chci funkci. Chci svoje poslání. Chci vědět, k čemu tu jsem a proč. Cinty si schovejte pro někoho jinýho.
Trochu jiný kulisy
Můj život mě však vedl úplně jinym směrem. Takovym, kterej se s mejma košatejma představama shodoval jen pramálo. Chceš-li pobavit Boha…no, však to znáš. Žádná hrdinská póza na barikádách a rvaní se na život a na smrt s hrozbou z vesmíru. Moje soukromá bitva měla úplně jiný kulisy.
Nonstop péče o miminko v plastikový bedně. 24/7. Místo zbraní elektrická odsávačka. Místo škrábanců otlačený lokty od inkubátoru. Místo plamennýho žáru bojovnickýho srdce jen vyčerpání. Každej krok kupředu byl strašlivě těžkej. Jako když se pohybuju v medu s botama z tvrzenýho betonu. Připadala jsem si naprosto nekompetentně. Tohle má bejt ono, jo? Moje mise? Děkuju pěkně.
To je dost, žes nás vyvez!
Časem jsem upgradovala na poloprofesionální automateřství. Neboli roznášku dětí po všech čertech. Buď na svejch dvou, nebo na čtyřech kolech. Moji miláčkové si rozhodně nemohli stěžovat, že bych je nikdy nikam nevyvezla.
Foniatrie, neurologie, oční (oftalmologie, ať držím řady), logopedie, kardiologie a další více či méně představitelný -ie. Plus nekonečná péče o malý dráčata, který jsou sice roztomilý, ale sežerou všechno. Včetně veškerýho mýho času a energie. Poslání spíš k pos*ání. A to jsi chtěla zachraňovat svět? Vždyť nedáváš ani tohle!
Poslepu si nakřečkovat
Věnovat se v tý době čemukoliv dalšímu nad rámec mateřskejch zábav, bylo mimo mý zorný pole. Přesto jsem po tom pořád jako slepec hořečnatě hrabala. Musim o tom aspoň napsat. Pomoc někomu dalšímu. Neni to pořád ono, ale je-li obr mise v nedohlednu, tak se aspoň budu sveřepě držet veškerejch drobtů, co mi spadnou do klína.
Není malejch misí
A pak záblesk světla uprostřed temnoty. Drobty? Drobty??!! Kláro, ty jsi fakt kráva! Není malejch rolí, malejch misí. Vždyť i to, co tobě přijde jako nepatrnost, je fakt velký! Mise jako prase. Co prase, tohle je spíš bůh všech prasat. Nago z Mononoke.
Udržet naživu půlkilový dítě tě málem zruinovalo ne proto, že bys byla neschopnej debil, ale protože to bylo náročný. Tvý každodenní pokusy (často bezvýsledný) rozmluvit nedoslýchavou Serafínu tě tak drtěj ne proto, že bys byla slabá ve víře, ale protože je to k*rva těžký. Tak přestaň pindat. Laskavě sklapni a pokračuj.
Mám, co jsem chtěla…
Chtěla jsem misi a mám jí. Life saver úplně nejsem, ale miminí life backup by mi celkem šel. Sebevražednej letec taky neklapnul, ale psaní je v mym případě dost velký kamikadze. Zachránit svět je fajn, ale zamýst si nejprve před svym domkem mi přijde důležitější. A kdoví? Možná tak nakonec světu prospěju nejvíc. O jednu ztracenou duši míň.
…víc nepotřebuju
„Někteří věří, že jen velká moc dokáže udržet zlo v šachu. Ale to není to, na co jsem přišel. Zjistil jsem, že právě ty drobné každodenní skutky běžných lidí drží temnotu na uzdě. Ty malé činy dobra a lásky.“
Vidět velký v malym byl první krok. Další bylo zjištění, že nic obřího vlastně ani neni potřeba. Jak říkal Gandalf, před zlem nás nezachráněj velikánský hrdinný skutky, ale drobný činy laskavosti. Už neprahnu po velkym poslání, stačej mi každodenní „drobky“.
Nakonec nemusim nic složitě hledat. Objevovat můj one true call. Stačí se držet toho, co mě drží naživu. Všechny dílky, díky kterym přežiju do dalšího dne. Furt chci žít, furt ještě lezu? Tak je to dobrý. Nic víc nepotřebuju. Prej se tomu říká štěstí. A jo. Nejspíš to tak bude.
Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru.
Píšu blog Spocklidem – moje životní průsery a life-hacky: jak se zvednout, když ti život dá přes hubu, jak k sobě být laskavej a být v pohodě s tím, že občas v pohodě nejsi.
P.S. Bacha na popkulturní odkazy! Nerdský kořeny nezapřu. Navíc mám neslyšící dceru a to je občas slušný sci-fi. Více zde.
