Mateřství je nepřenositelná zkušenost. Může nabývat mnoha odstínů. Od těch světlých a zářivých až po ty neutěšené, temné. Různé odstíny mezi sebou také moc rádo kombinuje. Pohled na ně přináší projekt MAMA. Fotokniha, která se nebojí ukazovat i to, co bolí.
Že jsme s Propolisem podpořili jistý projekt MAMA jsem matně zaregistrovala. Pak mi jednoho dne přišel e-mail od Jany Pechlátové, že potřebuje text k fotce „Můj malý anděli“ vyjadřující péči o dítě s příběhem (diagnóza je strašný slovo) a strach o něj. Tehdy jsem se o celý projekt začala zajímat víc a zjistila, jak mnohovrstevnatá, krásná a potřebná záležitost to je.
Nic, co jsem zažila
Mateřská zkušenost není podobná ničemu, co jsem doposud mohla zažít. Chvíle radosti, euforie a pocitu, že jsem přesně tam, kde chci a mám být, střídají totální propady, vztek, deziluze a někdy dokonce i vyhoření. Připodobnila bych to k pracovníkům v Jurském parku, kteří se po celém dni práce s prehistorickými monstry vydají na pár hodin do relaxační a teambuildingové zóny s duhou a jednorožci.
Po čase by se obě sekce tak nějak promíchaly a vznikaly by bizarní situace. T-rex a duha, pteranodon s lesklým třpytivým rohem a jednorožec sežraný skupinou utahraptorů. To by mateřské realitě odpovídalo. Mnohem názorněji a estetičtěji to však vyjadřuje kniha fotografky Jany Pechlátové.
Světlo i tma
Je to soubor autorských fotografií vztahujících se k důležitým mateřským milníkům a událostem. Od posilujících zkušeností, kdy víme, že pro toho drobečka jsme schopné udělat cokoliv, a taky to děláme, přes vypjaté chvíle, kdy jako matky potřebujeme být samy, ačkoli své děti milujeme, až po okamžiky nejtemnější, kdy se nám naše dítě ztrácí před očima a pomalu odchází.
„Příběhy to jsou ve velké většině univerzální. Když náhodou ne, stačí jen špetka představivosti a jste tam. Touha vidět vyrůstat své děti, neublížit při výchově jejich duši, být jim tím nejlepším příkladem…“, říká autorka.
Běžný den může být nejtěžší
Drobné třpytivé korálky i pár těch těžkých matných se postupně navlékají na šňůrku a tvoří výjimečný šperk naší mateřské zkušenosti. Krásný, nenapodobitelný a někdy zatraceně těžký. „Málokdy si řeknu ,bože, to je nádhera‘. Jsou to jen střípky, co si ukládáme do srdce. Takové záblesky těsně před tím, než se kluci o něco zase porvou. U mě je to hodně o selektivní paměti, abych to přežila. Nejtěžší mi přijde běžný den. Ustát ho, udělat ho co nejpříjemnější a uklouznout co nejméněkrát.“
Zachytit svůj strach
S myšlenkou na vytvoření projektu si Jana pohrávala už od doby, co se jí narodily vlastní děti. Než otěhotněla, byla přesvědčená, že všechno bez problémů zvládne. Měla přece koně, psy a další zvířata, kvůli kterým se nikdy pořádně nevyspala a musela se kolem nich točit. „Náraz byl ale celkem tvrdý. První syn rozhodně nespadal do kategorie ‚dítě pro začátečníky‘ a my tak během krátké chvíle poznali, jak obsáhlou škálu emocí mateřství umí přinést.“
Skutečným popudem pak byl ale strach, který ji zcela ovládl, když byla podruhé těhotná. Její starší syn neustále potřeboval plnou pozornost a lásku. V noci probděl třeba i tři hodiny a přes den hodně plakal. Teď mělo přijít na svět další miminko a Jana se bála, že tím svému prvorozenému ublíží.
„Třeba jsem ležela v posteli se spícím synem v náručí a brečela, protože jsem věděla, že jakmile přijdu z porodnice, už to tak nebude. Následně jsem se omlouvala miminku v břiše a prosila ho, aby mi odpustilo, že se na něj moc těším, jen se bojím o jeho brášku.“ Chtěla ten strach vyřešit, popsat a zachytit. Jak jinak než fotografií. Celé to tedy začalo jako její vlastní terapie.
Musíš být vděčná
Na projektu je mi velmi sympatické, že se nebojí ukazovat i odvrácené, ne tak líbivé stránky. V době vyretušovaných instagramových fotek, které ukazují jen to, co autor sám chce, nás mohou přepadat myšlenky, že je s námi něco špatně, když zažíváme věci, co nejsou zrovna na fotku, co bychom si za rámeček nedali.
„Společnost na to nahlíží tak, že by žena měla prožívat mateřství ve vděčnosti. Není to samozřejmost a musíš si to užít. Jasně, není to samozřejmost. Bylo by krásné, kdyby stačilo být vděčná, abych neměla chmury, ale takhle to nefunguje. Já osobně si myslím, že to není nic, za co by se žena měla stydět. Důležité je uvědomit si, že špatné pocity, strachy, obavy, úzkosti, zlost, s sebou přináší právě ta láska. Bez ní by nám to bylo jedno.“
Být matkou stačí?
Dalším poměrně častým předpokladem, který společnost na matky klade, je, že mateřství je poslání. Tím pádem můžeme všeho ostatního s radostí zanechat a věnovat se naplno jen plínkám, příkrmům a vymýšlením zábavného a poučného programu pro své ratolesti. Na ničem jiném už nezáleží. Je pravda, že se nám řada věcí vedle toho, aby naše děti byly zdravé a šťastné, může jevit jako nicotná. Neznamená to ale, že bychom se nicotně měly cítit i my jako matky. Že na nás vlastně vůbec nezáleží.
„Upřímně závidím všem matkám, které se v mateřství našly a vytváří svým dětem krásné dětství plné lásky a pohody, aniž by jim společné chvíle kazil stesk po tom, co bylo dříve jejich smyslem života. Svoje děti miluji nade vše a mám velké odhodlání vážit si možnosti tu pro ně být, ale přiznávám, že mě stojí občas hodně úsilí, abych nepropadala panice. Nicméně čím jsou starší, tím jednodušší to začíná být.“
Vyprávět svůj příběh
Podstatnou částí projektu je účast. Na fotkách najdete ženy, které tam byly a zažily to. Texty psaly matky, které vědí, o čem mluví (kromě andílka mi bylo ctí sepsat i text o smrti a hezky jsem si u toho pobrečela). Je to pohled do života křehkých stvoření, která se ze dne na den ocitla tam, kde vůbec neví co se sebou, ale zároveň tuší, že musí pokračovat, protože přešlapovat do nekonečna na místě nepřinese nic dobrého ani jim ani té nové bytosti. Ženy pro ženy.
„Celý projekt MAMA mě jen utvrdil v tom, jak důležité sdílení je. Uklidnilo mě, že nejsem sama. Připadala jsem si často jako špatná máma, že neprožívám mateřství ve větší vděčnosti, že často řvu, brečím a mám úzkosti. To sdílení mi pomohlo. Ale ty příběhy se ke mně dostaly právě až tehdy, kdy jsem začala vyprávět já…“
Skryté poklady i hrozby
Mateřství má neuvěřitelnou schopnost objevovat naše skryté poklady i hrozby a vytahovat z nás na světlo všechno, o čem jsme doposud ani nevěděly, že máme. Jana se třeba po narození prvního syna zase sblížila se svou maminkou. Konečně totiž dokázala ocenit, kolik toho musela obětovat a že to, rozhodně nebyla samozřejmost. Také se díky svým dětem neustále učí žít v přítomnosti, větší pokoře a vděčnosti.
„V neposlední řadě mi mateřství pomohlo v práci, upozadilo ji a já tak získala potřebný odstup. Začala se ve mně opět hromadit touha tvořit a díky tomu jsem dokázala vystoupit z kruhu a vydat se opět vpřed, zlepšovat se a rozvíjet. Začala jsem v tvorbě být díky tomu upřímnější sama k sobě.“
Pořád na pochybách
Je jasné, že každá žena prožívá mateřství jinak. Po svém. Co mi ale přijde téměř univerzální mateřskou zkušeností, jsou pochybnosti o sobě. Zatímco u většiny činností, které se učíme tak, že je děláme a postupujeme dál za krokem, u mateřství to úplně neplatí. Člověk i po letech, kde by se v jiné oblati už považoval za machra, pořád cítí jako ten, co to nezvládá.
„Pochybnosti mám o sobě obrovské. Je to hlavně tím, že stejně jako třeba ve fotografování i zde mám jasnou představu, jak by měla vypadat ‚ta nejlepší verze‘ a já do ní nikdy nespadám. I přes ty pochybnosti už naštěstí umím vidět i své silné stránky. Takže i když nejsem nejlepší verzí své představy – moc nevařím, nepeču a občas mi ujedou nervy, už si umím uvědomit i to dobré, co svým dětem předávám.“
Dokázat se od všech očekávání a představ, která na nás kladou druzí (my jim samozřejmě nezůstáváme nic dlužné a umíme se takto trestat i samy), oprostit, je pak jednou z největších výzev v mateřství a rodičovství obecně. „Kdybych se uměla vrátit v čase a mluvit se svým já těsně před dětmi, poradila bych si, abych pustila veškeré představy a lpění na nich, abych na chvíli pustila hlavně i představu o sobě, protože příchod dětí vás změní hned na několika úrovních i těch nejhlubších, a právě kvůli lpění na představách dochází k těm největším stresům a rozkolům.“
Láska především
Projekt MAMA má i charitativní rozměr. Výtěžek z prodeje knížky půjde na rodiny ocitnuvší se v tíživé situaci. Exnerovi byli první rodinou, o které Jana už od začátku věděla, že ji chce podpořit. Matyáškovi bylo diagnostikováno genetické onemocnění SMA čili spinální svalová atrofie. Matyášek má tu nejtěžší formu s prognózou, že nikdy nebude schopen sám sedět, lézt ani chodit. Na další rodiny se posílaly tipy, ze kterých se nakonec losovalo. Za mě dokonalý obraz toho, jak by to mohlo fungovat. Nevím, co prožíváš. Tohle přesně jsem nezažila, ale vím, že je to pro tebe těžké, a ráda bych ti pomohla.
Ostatně to, na čem se jako matky shodneme vedle všech detailů a okolností, ve kterých se naše příběhy liší, je láska. Ta je univerzální. Ať už prožíváte „obyčejné“ každodenní věci, nebo vám osud nasypal do klína dost zážitků mimo komfort. Projekt MAMA je tedy především o lásce a lásku a podporu chce také šířit. V sobotu 14. října bude mít knížka svůj křest v Bastionu IV v Josefově. Hlavní program proběhne od 14:30 do 19:00. Výstava fotografií bude přístupná až do neděle. Já tam budu. Nejspíš. Jsem totiž matka a tam člověk nikdy neví.
P.S. Předprodej knihy se spustí 20.10. Zapište si do svých diářů!
