V sobotu jsme byli na rande. Po pěti letech. Poprvé za tu dobu jsme u toho nemuseli mít jedno dítě na zádech a druhý pověšený za nohu jako kouli. Nevrhali jsme se elegantními parakotouly před auta, abychom zachraňovali Fínu, která nedostatek sluchovejch vjemů (jako třeba kvílící brzdy) nahrazuje o to větším nadšením a zběsilou akcí. Nesundavali jsme žádný dítě z pódia, ani ho nevymotávali ze zvukařský techniky. Nepotýkali jsme se s delikátními rébusy, kam si bezpečně odložit pivo, když potřebujeme něco urychleně znakovat na jedno dítě, aby nám ho mezitím to druhé nevylilo…
Rande s absencí adrenalinu
Po pěti letech jsme opět došli do bodu, že rande vůbec nemusí bejt extrémní adrenalinovej sport se zapojením veškerejch našich lidskejch (ostatně i nelidskejch) zdrojů.
Taky jsme zjistili, že už se neumíme společně vyfotit, abychom nevypadali oba jako kreténi…počkat!!! To jsme vlastně neuměli nikdy! Takže všechno v pořádku 🖖❤️
Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru.
Píšu blog Spocklidem – moje životní průsery a life-hacky: jak se zvednout, když ti život dá přes hubu, jak k sobě být laskavej a být v pohodě s tím, že občas v pohodě nejsi.
P.S. Bacha na popkulturní odkazy! Nerdský kořeny nezapřu. Navíc mám neslyšící dceru a to je občas slušný sci-fi. Více zde.
