V drtivý většině případů říkám ano a bojím se až pak. Nemluvím o lidech. Jsem introvert. Na lidi si dávám bacha. Dvakrát rozmyslím, než uvolním další sloty ve svým srdci. Co se příležitostí týká, jsem ale berserk. Říkám ano rovnou a strach si nechávám na potom.
Zabouchnout si dveře
Kdysi dávno v předaleké galaxii jsem všechno strašně rozmýšlela, zvažovala pro a proti, řešila, jestli to zvládnu, jestli to nebude trapný nebo blbý, nebo ideálně obojí zároveň, jestli to radši nenechat na jindy. Častokrát se pak ty otevřený dveře zase rychle zabouchly.
Líp selhat, než nezkusit
Zmařená příležitost bolí. Bolí tak, že při pohledu do zpětnýho zrcátka veškerá trapnost i možnost selhání bledne. Je to jako sklepnout kuklu s nedovyvinutým motýlem uvnitř a ještě na ni pro jistotu párkrát dupnout, aby ten motýl fakt náhodou neměl šanci přežít.
Nepřemýšlíš a běžíš
Mrzelo mě to. Tak jsem postupem času vyvinula svojí vlastní berserkrovskou strategii. Vidíš příležitost, nepřemýšlíš a prostě běžíš. Kláro, myslíš že bys mohla přijet udělat besedu pro středoškoláky? Hlavou mi běží „ty vole, to nikdy!“, pusa říká „jasně, proč ne“. Kláro mám tu takovej projekt a myslela jsem na tebe. Jasný. Piš si mě.
Berserk se následků nedožije…
Naučila jsme se na těch vzácnejch pár sekund či minut vypínat hlavu, moc nad tím nedumat a běžet s šíleným úsměvem proti přesile. Berserk má oproti mě jednu výhodu. Většinou rychle umře, tudíž nemusí řešit následky svýho rozhodnutí. Tady se nachází jistá mezera v mým plánu.
…ale co já?!
Řeknu jo, plácnem si a pak to začne. Kláro, na co jsi to zase kejvla? Jo, do Óčka! No, že mě taková hovadina hned nenapadla! Přednáška na Světě knihy? Já se zblázním. Co jim tam jako budeš vykládat? „Čau, já jsem Klára. Tohle je můj Buddha. My jsme se vám přišli jenom ukázat?“
Říkám ano…
Jenomže můj berserk, kterej to bezmyšlenkovitě odkejval, už to vyřešil za mě. Roztrhnul první lajnu všech mých pochybností dřív, než jsem to všechno smetla ze stolu. Rozhodnul dřív, než by vládu převzal můj kritickej mozek, čímž ochránil kuklu s rodícím se motýlem.
…chráním kuklu
Teď už se s tím nedá nic dělat. Respektive dá, ale můj smysl pro povinnost a moje hrdost mi nedovolí to zpětně odpískat. Karty jsou rozdány, kostky vrženy, teď už zbývá jen stresem zvracet a zkusit se nějak připravit, abych trapnost svýho počínání zmírnila na minimum.
On ten stres pak postupně odplyne a objeví se až těsně před akcí, kdy někde uvnitř mě paní chytrá zběsile kope berserka do kotníků a řve na něj, že už nikdy, NIKDY, ho nepustí ke slovu.
Buď berserk…
Motýl ale přežil. Rozhodne se sám, jestli poletí, seschne ještě v kokonu, nebo se nechá chytit do sbírky hned po roztáhnutí křídel. Příležitosti pak žijou vlastním životem. Statistická většina jich vyjde a většina z nich je skvělá zkušenost. Pár z nich, třeba diskuze na Světu knihy, nebo beseda v Tamtamu (ta dokonce už dvakrát) se zruší.
…zachraň motýla
Protřídí se to samo, bez mýho přičinění. Důležitý je nechat motýla, ať se rozhodne sám. Nebýt zabíječ motýlů. Říct ano a bát se klidně až pak.
P.S. Je doufám jasný, že mluvím o příležitostech, který chceme, jen se jich bojíme. O výzvách, který nás posouvají. Ne o hnusárnach všeho druhu, co si dávkujeme z čirýho masochismu. Ty klidně zabíjejte ve velkým, já se na tu sbírku někdy přijdu podívat <3
První fotka je z besedy na Střední škole, ze který jsem měla fakt vítr. Bylo to skvělý. Do Driveu na Óčku se mnou šel dokonce i Barnabáš, protože jsem neměla hlídání. A poslední fotka je backstage z focení pro Heroine, s Eliškou Sky v akci.
