Dnes je mezinárodní den předčasně narozenejch dětí. Všech malejch drsňáků, který se rozhodli opepřit život sobě a svejm blízkejm tim, že se naroděj trochu dřív. Myslim, že většina z nich by se našim kategoriím vysmála, protože z jejich pohledu je předčasnej porod trochu iluze. Děti jsou jako čarodějové.
„Čaroděj nikdy nechodí pozdě, Frodo Pytlíku. Ani moc brzo. Přichází tehdy, kdy chce.“
Nicméně i tak jsou to perný týdny a měsíce bohatý na zážitky všeho druhu, který pečlivě prověřej všechny lidský kvality. Odsaď až nahoru.
My tuto zkušenost máme. Víme, co nás více či méně sr*lo, i to, co by nás v danou chvíli dokázalo podpořit. Rodičů nedonošenců je spousta a individuálně se budou určitě dost lišit, přesto je možný vysledovat určitý obecný zákonitosti.
Když nevíte, co říct, radši mlčte. Aneb věty, který si nechte od cesty:
„Buď ráda, že se ti o dítě v nemocnici hezky staraj. Nemusíš k němu v noci vstávat. Nic řešit. Počkej, ještě na to ráda budeš vzpomínat.“
Určitě. Oč lepší je každý dvě hodiny v noci vstávat k elektrický odsávačce. I když se pak Fína první rok v noci budila co půl hodinu až hodinu, tak jsem už kolikrát nemusela vůbec vylízt z postele. A hlavně jsem ji měla u sebe.
Je přímo báječný nic neřešit. Nic než nekonečný dojíždění do nemocnice a zpátky, odsávání a zamražování mlíka a neustálej podprahovej strach z každýho telefonu
Jistě. Na inkubátor vzpomínám hodně. A jsem moc ráda, že tenhle podělanej čas už mam za sebou.
„Máš mlíko?“
Na to se prosim pěkně neptejte nikdy nikoho. Ostatně, co vám do toho je? Otázka, která stresuje a pálí doběla každou matku, která mlíko nemá, nebo o něj přichází. Když vám to bude chtít říct, tak vám to řekne sama. Zatímco vy jí touhle otázkou můžete ublížit vždycky a dost možná to bude poslední kapka do výbušný směsi.
„To je fakt příšerný! Hrozný!“
Bomba! Nikdo neříkal, že to bude jednoduchý, ale nemam tohle náhodou řikat spíš já? Co teď mam jako dělat? Mám se tu složit? Nebo dokonce začít utěšovat vás?
„Kdy vás konečně pustí domů?“
Palčivá otázka, která trápí všechny. V určitý míře přípustná. Když se ale kadence zvyšuje, adresát začíná mírně nervóznět: „Já nevim. Nejspíš už nikdy!!!“
My jsme třeba vždycky doufali, že půjdem domu dřív, než bude Fína maturovat.
Čarodějný triky pro hrdinskej backup aneb podpořte svýho hrdinu v čase války, v době míru vám to rád oplatí.
1, Chvalte.
Vždycky a hodně. Tim nemůžete nic zkazit a navíc se to hezky poslouchá. Změňte věty „to je strašný“ na „ty jo, vy to fakt dávate. Jste skvělí.“
2, Pomáhejte s čim to jde.
Nemůžete místo rodičů jezdit do nemocnice, ani nemůžete za mámu odstříkávat mlíko. Ale můžete uvařit, nakoupit, přivýzt čokoládu, novou várku komiksů, zavolat. Pomáhejte tim víc, čim víc danej člověk vypadá, že to nepotřebuje.
3, Vytvářejte dojem normálnosti.
Rodiče nedonošenců si prožívaj vlastní verzi postapokalyptickýho scénáře. Dojem normálnosti je pro ně strašně důležitej. Pamatuju si, že jsem jednou šla jen tak ven na kafe. I když to bylo jen jednou (za tři měsíce:) a jen na chvilku, protože jsem pak zas musela běžet odsávat, dost mi to zvedlo náladu a vytrhlo mi to z paty trn nihilismu.
Vemte svýho hrdinu do kavárny, do cukrárny, do kina, přivezte mu dortík domu, když to nepůjde zorganizovat jinak. Cokoli, co mu ukáže, že je to pořád normální člověk.
4, Uvědomte si, že hrdina je tady rodič.
Vy jste backup. On je Artuš bojující v první linii. Na něj řve Černej rytíř: „Vrať se, srabe, je to jen škrábnutí!“ Vy jste sluha, kterej za nim běží a kokosama napodobuje zvuk koňskejch kopyt, jasný?
Možná to neni tak cool, ale kde by Artuš jinak byl? Kde by byl Frodo bez Sama?
5, A nikdy, nikdy, opravdu nikdy neřikejte, že jsou předčasně narozený děti zrůdy
(že pane Škárko, nechť je vaše jméno zapomenuto).
„Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umírá a zasluhuje život. Můžeš mu ho dát? Potom nevynášej příliš horlivé rozsudky smrti. Ani nejmoudřejší nedohlédnou do všech konců.“
Může se totiž dost dobře stát, že vám jednoho dne armáda zrůd, co projevila mnohem větší životaschopnost než kdokoli z nás, přijde nakadit před práh.
