Rodičovská krize. Kríze rodičovství. Stav, do kterýho se dostane každej rodič. Minimálně jednou za deset let. Otrlejší jedinci klidně i několikrát za den. Ti, co pak tvrdí, že se jich to netýká, že jim se to stát rozhodně nemůže, jsou tam nejspíš až po krk. Teče jim do gumáků, začínají je studit palce a s nima zamrzá i ten věčnej krizuvzdornej úsměv na tváři.
Teče mi do holin
Něco o tom vím. Dobře to znám. V těch holinách jsem tam stála taky. Mockrát. Od tý doby vím, že než si nechat zatejkat do smradlavejch děravejch holin hospodáře Hlavsy, je lepší ten humus sundat rovnou a pěkně si ty nohy vypucovat. Celý. Z jedný vody načisto. Vzít to klidně i s ksichtem a nebát se tam zahučet i s vlasama.
Mám bejt šťastná, ne?
Krize v rodičovství je něco, co se nepřiznává snadno. Vždyť přece mám bejt šťastná, ne? Dítě je zázrak a tak vůbec. Říkali to! Jednou jsem se rozhodla, tak to teď mám. Nekecej, Kláro, a koukej se snažit. Přitom bychom na sebe mohli bejt klidně mírnější, protože padnout na hubu z obláčku, odkud celá ta záležitost s dětma vypadala úplně jinak, je někdy drsný samo o sobě.
Nesnesitelná nepřenositelnost
Na informacích a sesbíranejch zkušenostech, který dostanu předem, nezáleží. Můžu si myslet, že jsem připravená sebelíp. Můžu bejt vyzbrojená radama dobrosrdečnejch kámošů, který se mě snažili zavčas varovat a objasnit, o co v týhle nikdy nekončící gámese go. Je to marný. Rodičovství je nepřenositelný. To se prostě musí zažít.
Zrada za zradou
Stačí pár nocí beze spánku, kdy mě při životě drží už jen ztenčující se vrstva vnitřního tuku a poslední zbytky motivace typu „zvládli to ostatní, zvládnu to taky. Přece nejsem takový jelito!“. Když řvoucí mimino konečně usne a já si rozklepaně sedám do křesla, s trikem, co vypadá hůř jak po nájezdu hordy zombie, přijde další zrada. Tvoreček začíná ječet nanovo a dovolávat se další pozornosti.
Zase mě dostali
Většinou to není otázka několika nocí, to by člověk i přežil, když by věděl, že ho pak čeká zaslouženej odpočinek. Ono se to táhne s různejma variacema i několik let. Desítek let. Mně i po sedmi letech soužití s Fínkou zaskočí, když se rozhodne hrát si na lva a celej den jenom řve a vrčí. Připomíná mi řvoucího draka, co Barnabáš dostal k Vánocům. Ten ale narozdíl od ní řve koordinovaně. Za chvíli si na to zvyknu a skoro to nevnímám. To u Fíny nejde ani se špuntama v uších.
Jak mě mohlo kdy napadnout mít děti? Jak jsem si mohla byť jen na vteřinu myslet, že to zvládnu? O takovejch stavech se nikdy dopředu nemluví a nedělám si iluze, že i kdyby se mluvilo, tak nad tím stejně jen mávneme rukou, protože děti jsou děti, že jo?
Můra i v basic verzi
Někdy je rodičovství spíš noční můra, a to nemluvim o žádnejch dalších misích navíc, který dostává každej individuálně jako bonus (děti s postižením, děti s vážnou chorobou…). Mluvím o každodenní realitě, kterou prožíváme tak nějak všichni.
To se mi nemůže stát!
Měla jsem za sebou slušnou sbírku nekonvenčních rodičovskejch zážitků, když jsem se konečně prokousala k tomu „normálnímu“. Říkala jsem si tehdy, že mě žádná krize potkat nemůže. Já už budu jenom nadosmrti vděčná, že jsou moje děti živý a zdravý. Mě něco jako krize nebo dokonce chuť vrátit to všechno zpátky nemůže potkat!
Hlavsovy holiny
To byla přesně ta chvíle, kdy jsem stála v Hlavsovejch holinách uprostřed rozvodněný řeky. K smrti unavená a s jokerovsky upřímným úsměvem od ucha k uchu jsem se snažila vsugerovat, že nemám právo si na cokoliv stěžovat. Vždyť mám konečně živý dítě. To je dobrý. To dáš. A holiny mezitím slušně nabíraly…
Ujel mi párty vlak
V dálce mizel párty vlak se všema bezdětnejma kámošema, kterej bych nedohnala, ani kdybych nasadila tryskoboty. A kdyby náhodou jo, zjistila bych, že i řada z nich, Brutů, mezitím vyskakuje za jízdy s čerstvým ultrazvukem.
Rodičovskej protimluv
V tu chvíli jsem si musela ten zkurvenej úsměv odmontovat. I za cenu vykloubení čelisti. Rodičovství je dokonale ambivalentní stav. Živoucí oxymóron. Můžu milovat svý děti, bejt ochotná za ně položit život a přitom mě můžou k nesnesení štvát. Můžu bejt šťastná a zároveň mít pocit, že je všechno jinak, než jsem si představovala a že nic nemám pod kontrolou.
Rodičovská Schrödingerova kočka na rozpálený plechový střeše. Může platit obojí. Můžu bejt naživu a zároveň bejt totálně mrtvej rodič a kočka navíc zůstane celá. Důležitý je si to přiznat a ty holiny si zout, dokud to jde.
Jedna gláda jaro nedělá
Jednou jsem si na fesťáku šla opláchnout ruce k řece. Netrvalo dlouho a zapadla jsem tam celá. Z posledních sil jsem si baletkovsky držela jednu nohu s gládou nad hlavou, abych si ji nenamočila. Úsměvný, když uvážím, že druhá bota skončila nasáklá pod vodou i s veškerým mým aspoň trochu teplým oblečením navečer. Tak moc jsme se soustředila na to, jak si zachovat tvář, že jsem nezachovala vůbec nic.
Idyla než začne chcát
Stejný je to i s úvodní scénou z Králíčka Petra, kdy Beatrix Potterová maluje venku na anglickým venkově. Celkem idyla, než začne chcát. Beatrix tam mohla sedět dál, protože není přece z cukru, že jo? Ale místo toho se zvedla a běžela domů. Vole prší, tak nebudu dělat ramena! Zachránila obraz, dala si čaj a ještě mohla v klidu napsat dětem další příběh. Obraz se domaluje jindy. Hlavně, že pak bude co dokončovat.
Na rollercoasteru to drncá
V rodičovství nemusí a většinou ani není všechno ok. Můžu si připadat jako absolutně nemožná matka, na kterou by i cena nejvíc nemožný matky na světě byla málo, protože by mě poslali rovnou do meziplanetárního kola. Neznamená to, že jsme úplně marnej člověk. Jsem prostě na rodičovským rollercoasteru a tam se situace mění každým okamžikem. Přiznat si, že teď je to takhle, a že to neznamená vůbec nic, i když je to úplně blbý, je celkem úleva.
Odpouštějící pišišvorové
V každý krizi je fajn si uvědomit, že za každým hroutícím se rodičem, kterej má pocit, že absolutně nic nezvládá a vůbec nikdy neměl bejt rodič, stojí dítě, který si myslí, že jeho máma nebo táta jsou super. Vyjma puberty, kde myslet si, že mí rodiče jsou idioti, patří k místnímu koloritu. Jinak jsou ty pišišvorové vcelku ochotný nám odpustit každej přešlap. A taky tak činěj.
Není to prdel
Krom nich je tu pak ještě armáda dalších rodičů, co si dost pravděpodobně připadají stejně blbě jako my. A který by taky strašně rádi zahodili Hlavsův hnůj, aby si už nemuseli na nic hrát. Pojďme si prostě přiznat, že rodičovství není prdel. A že se počítá i to, že se snažíme.
Yibambe, yibambe!
Pak už je to jen krůček k tomu, že v tom nejsme sami. Nikdy. Ty děti jsou v tom s náma. Ostatní válčící rodiče jsou v tom s náma. Úderná jednotka napříč celým světem. Pak už tam nestojím jak zmoklej kapitán slepice Amerika proti celý armádě Thanosovejch přisluhovačů, ale z časovejch děr lezou další a další bratři ve zbrani a s pokřikem „yibambe, yibambe!!!“ mi krejou záda.
Pro rodiče, který krom zuřivý každodenní reality mají navíc i nějaký bonus, je tu pak Těhotnej Buddha. Moje soukromý yibambe („to zvládneme“) pro všechny mámy a táty, co od života dostali pár facek. Na megaknihách, teď mají megaslevu. Proto je odkaz dlouhej jako kráva, ale Buddha je za hubičku.
