Dnes již kultovní dílo Daniela Keyese Růže pro Algernon ztělesňuje myšlenku, že všichni jsme lidi a všichni toužíme po lásce a přijetí bez ohledu na to, jak moc je pomačkaná schránka, v níž žijeme. A že bychom po sobě měli přestat házet těma šutrama, protože nikdy nemůžeme úplně vědět, jak to vlastně je.
Hugo i Nebula
Daniel Keyes napsal Růži pro Algernon původně jako povídku. Měla tehdy obrovský úspěch. Získala cenu Hugo, nejvyšší čtenářské ocenění v rámci fantastiky. Keyes ji posléze vydal jako román a situace se opakovala znovu. Nadšené přijetí kritikou a čtenáři, další ocenění do sbírky. Tentokrát Nebula, kterou uděluje organizace amerických spisovatelů fantastiky. Krbovou římsu museli u Keyesů mít obzvlášť širokou.
První hloupí človjek…
Menuju se Charlie Gordon a pracuju v Doneroví pekárně a pan Doner mi dává 11 dolarů tejdňe a chleba ajiní pečivo gdyš chci.
Růže pro Algernon popisuje životní osud mentálně postiženého Charlieho Gordona, mladého muže, který si ze všeho nejvíc přeje „bít chitrí“. Chodí do vzdělávacího střediska pro retardované dospělé, kde se s ochotnou a laskavou slečnou Kinnianovou učí číst a psát. Když se pak naskytne příležitost skutečně chytrý být, Charlie po ní sáhne. Tým vědců zatím pokus úspěšně provedl na myši jménem Algernon, jejíž inteligence se raketově zvýšila. Co by se mohlo stát?
…kterí našel ňeco víznamního pro vjedu
„Je normální! Je normální! Vyroste stejně jako ostatní lidi. Bude lepší než většina z nich.“
A tak se dostáváme Charliemu do hlavy a prostřednictvím jeho deníkových zápisků sledujeme jeho osud. Zatímco dříve nebyl schopen Algernon konkurovat ani u nejjednodušších úkonů, po úspěšné operaci jeho mentální kapacity narůstají a postupně se z něj stává génius. Co se to ale děje s Algernon? Proč už nedokáže najít cestu bludištěm? A může to nějak ovlivnit i Charlieho?
Chtěl bich bít chitrí
S interpunkcí, je? legrace!
Knížka je perfektně napsaná. Deníky přesně kopírují Charlieho vývoj. Počáteční zápisky bez interpunkce a s nekonečnou řadou pravopisných chyb („Dnezka se mnou d’elaly tezt. Mislím, že sem to neud’elal a mislím mně teťka nepoušijou…“) se tak postupně mění v hlubší, stylisticky a gramaticky správný text.
Každý známe Charlieho Gordona
Chtěl by ji poslechnout, ale nohy má jako z tvarohu a nedokáže se pohnout. Paže se mechanicky zdvihají, aby chránily tvář před ranami.
Kniha je taky strašně, strašně, strašně smutná. Myslím, že všichni jsme za svůj život potkali nějakého Charlieho Gordona. Možná jsme na něj dokonce křičeli „retarde“ a házeli po něm kamením. Možná jsme se na něj usmívali a v duchu se modlili, ať už je po všem, můžeme být opět doma mezi svými a zapomenout na to, že existují i lidi, kterým není přáno.
Hluboce lidská Růže pro Algernon
Vidím malého Charlieho Gordona – tak čtrnáctiletého nebo patnáctiletého – jak se na mě dívá skrz okno domu rodičů, a je dvakrát podivné uvědomovat si, jak jiný byl.
V tomhle je Růže pro Algernon až hluboce lidská. Ukazuje prožitky všech zúčastněných. Těch „šťastnějších“ zdravějších, co mají pocit, že kde chybí IQ, chybí i emoce. On vlastně neví, že si z něj děláme srandu. Vidíš? Vždyť se tomu sám směje. Jasně, Charlie, hodnej kluk! Samozřejmě pak ukazuje i nitro samotného Charlieho, který se chce zavděčit, mít kamarády a žít normální život. Co je ale vlastně normální?
Být na ostatní málo…
„K čemu předstírat, že je normální. Honit ho, jako kdyby byl nějaké zvíře, které můžeš naučit různé kousky.“
Dřívější Charlie měl pocit, že má spoustu přátel. Když se závoj přehozený přes jeho mysl poodkryje, je vidět, že tomu tak nikdy skutečně nebylo. Po operaci jeho vzpomínky nabývají smyslu a on začíná chápat, jak moc se realita lišila od toho, co si „pamatoval“. Matka ho nedokázala přijmout, chytala se nabídek všech možných podvodníků, aby chlapce učinili normálním. Sestra ho nesnášela, protože nemusel do školy. Kamarádi a spolupracovníci si na něm léčili své vlastní frustrace….
…je stejné…
Inteligence vrazila klín mezi mě a všechny lidi, které jsem znal a měl rád.
Teď je ale inteligentní! Teď už to bude dobrý! Charlie se ale záhy ocitá ve druhém extrému. Je schopen naučit se v řádu týdnů to, co se ostatní učí roky. Umí několik světových jazyků. Postupně začne i v onom vědeckém týmu opravovat trhliny v jejich předpokladech. Tenkrát se mu vysmívali. Teď se ho straní.
…jako být na ně moc
Leze mi na nervy, že Nemur se o mně neustále zmiňuje jako o nějakém pokusném subjektu. Mám kvůli němu pocit, že před pokusem jsem vlastně nebyl člověk.
Přistupují k němu spíše jako k odvážnému pokusu než k lidské bytosti (přestože inteligentnější než všichni dohromady). Mluví-li pak o jeho dřívějším životě tak pouze s tím, že byl bezcenný. Jakoby člověk s nízkým IQ snad ani člověkem nebyl. Být na ostatní málo je stejné jako být na ně moc.
Všichni jsme lidi
Uvnitř mě se cosi ozvalo a křičelo, že to přece není všechno. Že jsem živý člověk. A byl jsem člověk i předtím, než jsem se dostal chirurgům pod nůž. A musím někoho milovat.
Lidmi jsme skutečně všichni. Všichni cítíme, všichni máme emoce, všech se nás něco dotýká. Nemáme právo někoho odsoudit, vysmívat se mu a dělat mu ze života peklo jen proto, že není jako my. Inteligence je pak super věc. Ve své podstatě však není známkou vůbec ničeho. Jací jsme lidé, z nás nedělá to, jestli máme IQ 50 nebo 140. Inteligence ani nerozhoduje o tom, zda prožijeme šťastný život.
Jak jsme tolerantní?
„Půjdeš pořád a pořád nahoru a budeš vidět víc a víc. A každý krok ti odhalí světy, o jejichž existenci jsi ani nevěděl.„
Charlie mi bude ležet v hlavě ještě dlouho. Za mě velmi důležitá kniha. Ukázala mi, jak moc tolerantní bychom chtěli být a jak moc si myslíme že tolerantní jsme. Akorát, že vůbec.
