Samota je pro mě životně důležitá věc. Na mým žebříčku základních potřeb jí předběhl snad jen vzduch a potrava. Měla jsem k ní sklony, kam mi paměť sahá. Posledních pár let ale zjišťuju, jak klíčová ingredience to pro můj život je. Nejspíš proto, že jí mám k dispozici asi stejně jako Republika Jediů po vyplnění rozkazu 66.
Bez tulení kůže ani ránu
Určitě znáte příběh o tulení kůži. Půvabný slovo selkie pochází z gaelštiny a znamená tuleň. Jsou to něco jako víly, který v tulení podobě žijou v moři. Svléknou-li si svou kůži, jsou schopný jako ženy žít v lidskym světě. Má to ale jeden háček. Musí se do svý kůže (tý druhý, tulení) pravidelně vracet. Jinak umřou. Zeptejte se toho chlapíka, jak dopadla jeho stará, když jí kůži sebral, aby mu náhodou nevzala roha. Uschlá selkie není dobrá pro nikoho. Leda pro muzeum kuriozit.
Od kolíbky jezevec
Vždycky jsem měla jezevčí sklony. V dětství jsem si vystačila jen s maminkou nebo knihou. Na základce jsem taky byla spíš poustevník. Otec Sholastik v sukních. Nejenže jsem si vystačila sama se sebou, já chvíle o samotě přímo vyhledávala. Byla to pro mě životní nutnost. Jinak bych nepřežila. Vzhledem k folklorním rozdílům bych pravděpodobně neuschla, ale spíš si roztříštila hlavu o zeď.
To bejvávaly na koleji časy…
Vždycky jsem obdivovala lidi, který dokázali žít na koleji, nebo mít spolubydlícího nakvartýrovanýho přímo u sebe v pokoji, a zachovat si přitom zdravej rozum. Jak to můžou vydržet? Ok. Nejspíš bych to přežila, kdyby nebylo zbytí. Ale musela bych pak na dlouhý měsíce mizet do lesů jako vlkodlak. Splynout s podrostem a nepotkat ani živáčka.
Nepřijít k úhoně
Bejt sama je pro mě jeden z nejefektivnějších způsobů, jak si dobít baterky. Když to podcenim a velmi očekávanej dýchánek jen s vlastní osobou si nedopřeju, okamžitě se to projeví. Všude. Jak ve vztazích, kdy hrozí, že někdo přijde k úhoně, tak ve všech dílčích úkonech. Nějak nemám z ničeho radost. Nastupuje autopilot, kterej sice splní všechny požadavky, do cíle nějak doletí, ale všechny ty akrobatický výkruty cestou si vůbec neužije.
Sociální gurmán
Nemyslím si, že jsem sociopat. Dokonce ani asociál. Společnost mám ráda. Lidi celkem taky. Ale jsem spíš gurmán než bulimička. Přežrat se společností ostatních až k zblití neni můj styl. Přiměřeně. Přiměřeně. Přiměřeně. Čím víc času s ostatníma strávím, tím víc ho pak potřebuju jen pro sebe. Jinak to nefunguje.
Radši se namočit než seschnout
Určitě byly doby, kdy jsem byla sama spíš ze strachu, že mě nepřijmou se všim všudy (což chápu, že v mým případě není úplně jednoduchý). Ty mě ale naučily, že samota není děsivá. Nečeká tam na mě nic jinýho než já. A i když je to někdy hlubší než severní ledovej, je lepší se namočit než seschnout. Osamělá nikdy nebudu. Mám sebe a to mi stačí.
Neprošvihnout alarm
Asi mám výhodu v tom, že jsme nikdy neměla pocit, že bych o něco přicházela. Zůstat v pátek sedět doma na zadku a nevyrazit do šumu? Za mě žádná katastrofa. Bejt furt někde exponovanej bez možnosti zalízt si do temný komory zavání rizikem, že se v tom bordelu neuslyšim. Zoufalý ječení alarmu „Zlato, zalez. Usycháš“ se bez odezvy ztratí v davu.
Tuleň zabiják
S mateřstvím mi moje přirozená selkiovitost nekontrolovatelně vybujela jako nádor. Z roztomilýho bílýho mláděte se stal TNO. Tuleň neobvyklejch velikostí. Zabiják. Celej den jsem ve více než úzkým kontaktu s minimálně jednou bytostí, od který se kolikrát nemůžu ani hnout. Ať dělám cokoliv, furt mi někdo vlaje na noze, nebo na mě mluví. Tulení kůže visí na hřebíků netknutá, schne a začíná trochu smrdět. Stav ohrožení. Potřeba někde se zahrabat roste rychleji než množství holubích hovínek na soše sv. Václava.
Matkám to vysvětlovat nemusim, ostatní si představte, že vám za zadkem stojí bachař s elektrošokem a kdykoliv se na chvilku zasníte, zalezete si na záchod, nebo jen tak koukáte z okna, hned bzzzm, dzzzum a už jste zase zpátky v realitě.
Cupovat, cupovat, cupovat
Základ je rozdělit si čas na maličkatý jednotky. Je potřeba snít ve velkym, ale pro začátek nepočítat s hodinama a hodinama jen pro sebe. Pět minut na záchodě s knihou za zavřenýma dveřma je krok správným směrem. Časem klapne třeba i půlhodinka. Taková procházka svižnym tempem na mrazivym vzduchu zajistí, že zoufalej jezevec přestane pelichat. Musím bejt důsledná. Nebát se zorganizovat akci „vemte si ty děti někdo!“, i když z toho vytřískám jen pár minut času.
Louže dobrá, chci nášup
Pak jsou chvíle, kdy nejde ani to. Děti jsou nemocný. Mám je přes tejden na hrbu sama. Nebo přijde lockdown. Tam se do hlubin zanořuje těžko. Místo nekonečnýho oceánu za zvuků houfujících velryb se musim spokojit jen s občasnym padnutim do blátivý louže přímo na ksicht. A doufat, že se na namočim dřív, než mě sežerou komáří larvy.
Matka Dothrak je taky matka
To jsem si pak občas vyčítala, že vybuchuju, řvu, nebo sprostě nadávám. Je to ale přirozenej vývoj věcí. Když si nedovolim stát se tuleněm, stane se ze mě megalodon. A ten prostě ničí a žere všechno v dosahu. Ne vždycky to jde podchytit, ne vždycky to jde zvrátit.
To, že se teď chovám jak matka Dothrak, neznamená, že jsem příšerná lidská zrůda a nikdy jsem neměla mít děti. Jen jsem si nedopřála odchod ze světa lidí. Pak je prostě společensky únosný řvát na celý kolo Ahmedovo: „Silence. I kill you.“ Když nemám z čeho brát, když usychám, nemůžu na sebe mít přehnaný nároky.
Udržet děti naživu kolikrát stačí. Nechat je sem tam v zasviněný místnosti plný špaget, pomalu se odlupujících ze stropu, a jít se někam zavřít je v pohodě. Pár minut kolikrát stačí. Pár minut na zklidnění agresivních vášní dothracký matky. Drž se holka. Drž se a hlavně neuschni.
Imagine…
Jsem smířená, že ještě nějakou dobu potrvá, než si tu kůži navlíknu a pořádně se potopim. Než jako jezevec zhibernuju ve svý jeskyni aspoň jednu zimu. Do tý doby si stejně jako Willy sem tam urvu drobnou spršku, než se dostanu do svýho oceánu. Než se tak stane, musí stačit, že občas zavřu oči a budu si představovat, že „Imagine there’s no people“. A svojí kůži budu hlídat jak Ódinovo oko v hlavě.
