Blog

Sebeláska. Mnohokrát skloňovanej pojem, ze kterýho už mi pomalu trnou zuby, jen ho slyšim. Slovo samotný mi přijde vyčpělý jako desátej nálev pu-erhu. Po původnim lomcováku zbyla jen tekutina barvy vyjetýho oleje. Řítí se na mě odevšad v různejch podobách. Nejčastěji jako ručník na umytejch vlasech, či dva tenký plátky okurek na očích.

Okurky si strč za klobouk

Když jsem jezdila každej den za Fínkou do nemocnice a otlačovala si předloktí o okýnka inkubátoru, nebyl čas ani prostor na nic jinýho. Natož na okurky. V tom poklusu by mi spadly z ksichtu dřív, než bych řekla „mám se ráda“.

Za danejch podmínek neustálýho psychickýho i fyzickýho vypětí by to navíc bylo jen bohapustý plejtvání. Mám-li okurku, radši jí snim. Okurka by stejně nedokázala zachránit vpadlý oči, jejichž nepatrně šílenej odlesk dává okolí najevo, že pořád chci žít. Furt ještě lezu.

Křest bitevnim polem

Tenkrát jsem byla přesvědčená, že něco jako sebeláska je mi na hony vzdálený. V době velkejch bitev a osobních obětí, kdy neni čas ani odpočívat, natož o sebe pečovat, tu neni pro sebelásku místo.

Jedu na automat. Mechanicky plnim každodenní úkony, který mě stojej čim dál tim víc sil. Radši se ani nesnažim přemejšlet nad tim, jak moc vyčerpaná jsem. Jakejkoliv nadstandard, cokoliv, co se netýká bezprostředního přežití, abych tady pohledala. Nemohla jsem se však mýlit víc.

Kámoši do bitvy

Moje sebeláska, sebeúcta tu se mnou byla pořád. Měla však úplně jinou podobu. Nebyly to nalakovaný nehty, horký kafe popíjený v klidu s knížkou v ruce, pár minut protažení se či kostička čokolády zvolna rozpouštějící se v puse. Nic takovýho. Já měla svý bratry ve zbrani.

Svojí osobní vnitřní družinu, která mě neopustila ani v nejtěžších chvílích. Hluboký přátelství a úcta ukutá v ohni, blátě a rudejch cákancích vlastní krve. Je jedno, kolik uťatejch končetin kolem zrovna lítá, pořád držíme řady pevně semknutý. Nikdo nezůstane vzadu.

Čelit obrovský přesile

Občas mě skryjou za hradbou ze štítů, když jsem to zrovna ošklivě schytala a musim popadnout dech. Semknou se a okamžitě vyplněj prázdnou díru, která po mně zůstala. Můžu s nima čelit i obrovský přesile. Vim, že nezdrhnou.

Někdy zatrouběj k ústupu, když se zarputile ženu do bitvy, kterou neni potřeba vybojovat. „Vole, zdrháme. Tohle nemá cenu,“ řvou a táhnou mě pryč, když se po návratu z nemocnice ještě pokoušim šít nebesa s iluzornim přesvědčenim, že mi pak Fínu dají dřív domu.

Bratři ve zbrani

Stejně tak chápou, že jsou boje, který vybojovat musim. Nemůžu jinak. Nemůžu to vzdát a odejít. I když ztráty budou velký. I když je vítězství nemožný. Moji bratři ve zbrani to moc dobře vědí. A stojej se mnou štít na štít, rameno na rameno. Až do konce. I v samotnym pekle.

Sebeláska = stát při sobě

To je moje podoba sebelásky. Bejt sobě bratrem ve zbrani. Neopustit se. Nezdrhnout sama před sebou, když dělám blbosti a chovám se jako dement. Neprásknout do bot, i když celej svět stojí proti. Stát při sobě, ať se děje cokoliv.

Teď už mám občas i prostor na okurky. Občas i to kafe vypiju teplý. Okurky jsou fajn, stejně tak veškerý požitky, který si v rámci laskavosti k sobě dovolim. Když jde ale z tlustejch do tenkejch, na svý bratry ve zbrani nedám dopustit. A nevyměnila bych je za žádnej luxus světa.

Spocklidem

Čau. Jsem Klára a jsem tak trochu mimozemšťan. Přicházím v míru.

Píšu blog Spocklidem – moje životní průsery a life-hacky: jak se zvednout, když ti život dá přes hubu, jak k sobě být laskavej a být v pohodě s tím, že občas v pohodě nejsi.

P.S. Bacha na popkulturní odkazy! Nerdský kořeny nezapřu. Navíc mám neslyšící dceru a to je občas slušný sci-fi. Více zde.