Sedna. Významná součást mýho vznikajícího fantasy/živlovýho nohávu od Nayany (má oblíbená pani na obtisky z lízátek, vřele doporučuju). Sedny příběh reprezentuje vodu. Zabírá čestný místo hned vedle Veverek kopajících za zemi a draků (za hádejte, co?). Je to krásnej motiv a pro mě má i hluboký poselství.
Utopit vlastní dceru
Legenda o Sedně existuje v několika verzích. Vypráví si o ní většina severskejch národů, jejichž hlavní obživou je rybolov. Jádro je ve všech variacích stejný. Sedna byla krásná dívka, která se odmítla zachovat tak, jak se od ní očekávalo. Její otec jí naložil do kajaku a odvezl na širý moře. Tam jí hodil do vody, ať se utopí jako kotě. Sedna nebyla žádný ořezávátko. Pokusila se zachránit a chytila se okraje loďky. Otec jí však prsty nemilosrdně usekl.
Ledový peklo
Jen si to představ. Tohle neni žádnej Wim Hof, kámo. Bez rozdejchání, bez přípravy. Rovnou k ledu. A když se z toho pekla chceš vyhrabat, useknou ti prsty a jdeš tam znova. Vybuchující bolest v rukou. Slaná voda se zakusuje přímo do masa. K nesnesení. Zima, bolest a smrt. Zdá se že takhle to všechno končí. Mučednická smrt. Ende šlus.
Povstaň!
Prdlajs. Tady to všechno teprve začíná! Sedna nepojde bídnou smrtí. Z jejích zmrzačenejch prstů se stanou mořský tvorové. Ryby, velryby a jiná havěť. Ze Sedny samotný se stane podmořská bohyně nedozírný moci, jež přináší hojnost pro svůj lid.
Perla vprostřed hororu
Na první pohled hororová historka jak vyšitá. Usekaný prsty a utopený holky. Zábava vhodná akorát tak do okýnka instantního děsu po dvanáctý hodině. Opak je pravdou. Ukrejvá se tam podstatná perla, kterou neni radno přehlížet. Poselství, jež je mnohem silnější než kůstky v Sedninejch prstech. Ba silnější než otcovská sekera.
Tohle neni konec
Můžeš dostat přes prsty. Můžou na tebe plivat, vláčet tě bahnem, vrhat po tobě nejrůznější laskominy (od shnilýho ovoce po exkrementy). Můžeš o ty prsty nakonec i přijít, ale tim to nekončí. Opakuju. Můžeš přijít o prsty, ale neni to konec.
Kdyby Sednu neprotáhli timhle humusem a nebyla by o prsty kratší, neobjevila by svojí moc. Nedokázala by se projevit ve svý nejlepší podobě. Zůstala by obyčejnou dívkou, která žije v područí svý rodiny a kmene.
Stát se diamantem
Občas s náma život nezachází zrovna vybíravě. Tlačí na nás ze všech stran. Někdy nás trýzní přímo ukázkově. Tlak a ostře mířený rány jsou ale potřeba, aby se z nás stal diamant. Milovníci alchymie a pokusů pro mladý chemiky vědí, že to občas bouchá a smrdí. Ale proměny se jinak nedočkáme.
Proces diamantizace je někdy pěknej parchant. Často neni možný vidět dál než na pár kroků před sebe. Všechno halí, tma, bolest a bouřkový mračna. Někdy jsem si připadala ztracená. Nejposlednější z posledních. Bloudim, narážim do zdí, rozdíram si kolena, nevidim východisko.
Bloudit…
Jako matka bez dítěte jsem měla pocit, že můj život skončil. Jako matka s dítětem velikosti mexickýho dolaru jsem nedokázala ani pomyslet na to, jak dlouho tenhle sisyfovskej kolotoč můžu zvládnout. Jako matka neslyšící dcery jsem kolikrát chtěla ze zoufalství mlátit hlavou o zeď. Když umírali moji blízcí, pohled na svět se zakaloval, šednul. Jako bych ztrácela periferní vidění.
…ale neztratit se
She was, by the standards of other people, lost. She would not see it like that. She knew where she was, it was just that everywhere else didn’t.“
Jak říká mistr John Ronald Reuel Tolkien: „Ne každý, kdo bloudí, je ztracen.“ Páně Pratchett dodává, že vypadáme- li ztracení, neznamená to, že přitom úplně přesně nevíme, kde jsme a jakej má bejt další krok.
Přijímat rány
Je fajn naučit se přijímat údery. Rány totiž budou a bude jich hodně. Skoro se dá říct, že čim víc sleduju svojí stopu, tim víc jsem střepem v oku a tim víc ran můžu očekávat. Jako fakt, v*le? Ty chceš jako bejt sám sebou? Myslíš to vážně? Tak ukaž! Předveď se. Budeš za sebou stát i teď, když ti drtim klouby pravý ruky? Jo? Tak přitvrdíme. Co takhle přes sanici horkym železem?
Poselství Sedny
Šrámy jsou součástí. V určitym ohledu jsou odznakem cti. To, že ti do očí teče krev z natrženýho obočí, neznamená, že jsi lůzr. Umožňujou mi růst. Díky nim zjišťuju, jak moc vážně to se sebou myslim.
Právě momenty, kdy je celej můj svět v plamenech a z mýho hradu zbyly jen ruiny, dávaj jasnou message, jak pevná ve svý pravdě jsem. Zda mě to dorube a dostane na lopatky. Nebo i když mě to sejme, zase dokážu vstát. Silnější. S armádou mořskejch oblud v zádech.
To je poselství Sedny. V každý ráně, v každym neštěstí vidět i rovinu daru. Schytat nakládačku a zůstat člověkem. Dostávat přes prsty, ale udržet si vztah k sobě i k ostatnim.
Odměna je blízko
Imhotep si do svýho sarkofágu vyryl nápis: „Smrt je jen začátek“. Já říkám, že useklý prsty jsou tuplem jen první krok. Důležitý je nevzdat se. Až bude proměna u konce, ve svym tyglíku najdu několik hrudek čistýho zlata. Nebo v mym oceánu bude plavat pár velryb navíc.
Proces přeměny někdy bolí. Já vim. Neznamená to ale game over. Dejchej, breč, zůstaň stát při sobě a projdi tim skrz. Ničeho se neboj a vydrž. Odměna už je na cestě. Slibuju, že (aspoň, jak je mi známo) to bude stát za to.
