Pamatujete si na malou Aryu Stark uvězněnou v ohradě plný vězňů čekajících na smrt na hradě Harenhall? Ležela v blátě, zatímco na ní pršelo a každej večer si zas a znova neomylně opakovala jako matru svůj seznam pomsty „Joffrey, Cersei, Ilyn Payne, Ohař…“ Seznam všech těch, co ublížili její rodině, a kterym se jednou strašlivě pomstí. Drsnej motor, kterej jí držel naživu a poháněl neúprosně vpřed tam, kde by to druhý už dávno vzdali.
Po kom to to dítě má?!
Jako malá jsem si taky dělala svý seznamy pomsty. Netušim, kde jsem na ně přišla. Narozdíl od Aryi jsem totiž neměla žádnýho Yorena, kterej by mě do tajů těhle děsivejch ukolébavek zasvětil. To je možná důvod, proč jsem to nikdy nemyslela úplně vážně. A proč jsem to nikdy nedotáhla tak daleko jako ona.
Anděl pomsty
Nedávno jsme zjistili, že je to nejspíš dědičný. Nevim už, čim konkrétně jsme Fínu naštvali, co jsme jí provedli. Nejspíš to bylo a něco neodpustitelnýho jako „tu sušenku si běž dát ke stolu“ nebo „ven si vezmi jen jednoho koně“. Zkrátka něco, co se dá smazat jen krví, nebo nejlíp smrtí. Fína nás sjela pohledem a začala si něco potichu sumírovat. „Joffrey, Cersei, Ilyn Payne, Ohař, máma, táta…“ Pak se vytratila. Tiše jako kočka. Nebo spíš puma. Asi brousit nože. No, nejspíš nebylo úplně prozřetelný pojmenovat naší dceru Serafína – anděl pomsty.
Seznam se rozrůstá
Chystala jsem jídlo, když se z pokoje ozval příšernej nelidskej řev. Přiřítila se Fína. S tváří rudou jako kmen Mohawků. Zběsile znakovala „Barnabáš, Barnabáš.“ Do kuchyně se pak přiloudal i výše jmenovanej záškodník. Na můj dotaz, zda Fínu bouchnul, odpověděl: „Ne! Kousnul.“ Serafína ho přes slzy tiše pozorovala „Joffrey, Cersei, Ilyn Payne, Ohař, máma, táta, Barnabáš…“
Na dětskym hřišti je někdy horko větší než v pekle. Fína se výjimečně věnovala klidnějšim činnostem. Tahala kladkou kyblíky s pískem a nakládala je na tatrovku. Pracovala neobvykle zaujatě a soustředěně. Jeden kluk jí vyhodnotil jako slabší kus stáda a cíleně po ní šel. Přišel k ní, kladku jí vytrhnul a surově jí strčil na zem. Než jsem stihla zasáhnout, Fína se zvedla. Oprášila si písek a ukázala mu, že tohle teda ne. Pohrdavě se na něj dívala: „Joffrey, Cersei, Ilyn Payne, Ohař, máma, táta, Barnabáš, kluk z hřiště…“
Tak jsem tam přišla. A stoupla jsem si vedle ní. Byla jsem připravená na cokoliv, ale nic víc jsem dělat nemusela. Kluk se na mě podíval a udělal rychle další odhad. Tahle je šílená. S tou nechci mít nic společnýho. Fínka měla během chvíle kladku zpátky.
Chceš bejt jako já?
„Joffrey, Cersei, Ilyn Payne, Ohař, máma, táta, Barnabáš, kluk z hřiště…“
„Myslíš, že toužíš po pomstě dlouho? Já po ní prahnu celý život. Na ničem jiném mi nezáleží. A podívej se na mě! Podívej! Chceš být jako já?“
Moji rodiče vlastně nejsou tak naprd. Máma mi nedávno koupila skvělou knížku a toho trapáka na hřišti sundala taky parádně. Táta nám udělal moc dobrý palačinky a vyrobil mi hůlku pro královnu víl. Barnabáš mě někdy pěkně štve, ale za ten hryzanec se mi omluvil a dneska mi i pučil svý auto. A ten kluk? Příště ochutná můj pravej hák. Joffrey, Cersei…kašlu na pomstu! Jdu si pustit Krtka…
